Zjistil jsem, že s tématem "obyčejný člověk" nejsem zdaleka první. Snad blogeři zabývající se tímto tématem přede mnou prominou, když se k nim přidám.
Volební kampaň mě poslední dobou bombarduje víc než kdy jindy termínem „obyčejný člověk“.Začínám na to mít alergii, možná i díky své nedůvtipnosti, neboť nevím, kdo je tím myšlen. Není to dokonce něco nezdvořilého – vždyť každý jedinec by měl být něčím jedinečný, tedy neobyčejný. Kdysi nám byl podsouván „Příběh opravdového člověka“, abychom si z něj my nedostatečně opravdoví vzali příklad. Jaký je však příběh obyčejného člověka?
Soudě podle billboardových souvislostí, řekl bych, že obyčejným člověkem je míněn člověk méně úspěšný, méně vzdělaný, méně vnímavý, více závistivý či frustrovaný a očekávající, že za něj někdo (a zejména strana barvy pomeranče) vyřeší něco, co by si měl vyřešit sám - ale přeci jen se tomuto příměru vzpírám, vždyť být obyčejným nemůže být negativní. Toto přeci nemůže pasovat na většinu – je-li tou obyčejností míněna. Šlo by to slovo obyčejný nahradit nějakým synonymem? Třeba „normální člověk“. Ale kdo by pak byli ti nenormální? A těch dalších otázek – může být obyčejný člověk bohatý, spokojený, úspěšný, chtít se postarat sám o sebe? Proč by nemohl? Může obyčejný člověk nesouhlasit s Paroubkem a jemu podobnými populisty, kteří se obyčejnými lidmi tak vehementně ohánějí a on by se - ač obyčejný – od nich rád co nejvíce distancoval? Také – proč ne? Protože by to jinak znamenalo, že kolem sebe obyčejných lidí moc nevidím, to se mi nechce věřit. Tak co s tím? A co já – jak je to s mou identitou - jsem vůbec obyčejný člověk? Normálně chodím do práce za plat, na který brblám stejně jako všichni zaměstnanci ve státním školství (moje dobrovolná volba!), dopřávám si zcela běžné, relativně skromné radovánky, myslím, že bych mohl být obyčejným člověkem. Tak proč, sakra, mám pocit, že ti, co se těmi obyčejnými lidmi nejvíc ohánějí, se snaží spíš oslovit obyčejné hlupáky, kteří jim skočí na jejich špeky? Chce být obyčejný člověk zadlužován, dostávat (před i po)volební úplatky, které mu budou následně draze vyúčtovány a dětmi, ne-li vnoučaty poprávu vyčteny?
Tak nevím...Nejsem o nic moudřejší. Snad jsem obyčejný člověk, přes všechny oprávněné důvody k naštvanosti (a že jich je!!!) relativně spokojený. Asi jako většina (obyčejných?) lidí okolo mě. A těm, kdož jsou nespokojení s tím, že jsou obyčejní, zbývá asi jedno: stát se neobyčejnými.
P.S. Kdybyste vy, kdož se obyčejnými lidmi trvale oháníte, mohli tu obyčejnost lépe specifikovat, byl bych rád – abych měl jasno. Pokud je to tak, jak se obávám, že to vy, co se námi oháníte, myslíte (po vzoru Standy nepochybně upřímně), musím i já – urychleně – přiřadit se k neobyčejným.
