Bude konečně důchodová reforma?

Jedním z bodů, které politické strany zařazují do svých programů, je provedení reformy důchodového systému. První, co běžného občana napadne, je: „Zase reforma, těch už bylo…“ Je tedy reforma potřeba? Ano, je.

To, co předchozí vlády prezentovaly jako reformy, nemělo s reformou nic společného, nešlo totiž o novou formu průběžného pilíře. Neodstraňovaly principiální vadu průběžného systému. A o co tedy šlo?

Reforma vlády Petra Nečase měla dvě součásti, tzv. malou a velkou reformu. Malá reforma se skládala ze dvou významných změn, kde první bylo posílení příspěvkové zásluhovosti, tedy vyšší závislost výše důchodů na uhrazeném pojistném, kdy k tomuto kroku byla vláda přinucena nálezem Ústavního soudu. Druhou bylo napojení věku odchodu do důchodu na věk dožití, včetně postupného srovnání důchodového věku mužů a žen bez ohledu na počet dětí. Jednalo se o úpravu parametrů. Ani druhá změna, zavedení tzv. II. pilíře s opt-outem z I. pilíře, nebyla reformou, ale účelovou privatizací efektivního průběžného pilíře do rukou soukromého kapitálu vlastnícího penzijní fondy. Změna měla v původním záměru přesunout až třetinu „obratu“ průběžného pilíře do penzijních fondů. V principu se jednalo o vytvoření finančního kapitálu v soukromých rukách (generujícího zisk soukromým vlastníkům) za cenu, že obrovské transformační náklady ponese stát, resp. jeho občané. Ukázková socializace nákladů a privatizace zisků.

Reformní úsilí Komise pro spravedlivé důchody vedené Danuší Nerudovou bylo tak tristní, že se naštěstí nedočkalo realizace. Poslední vládní garnitura se opět pokoušela o reformu, dokonce ji správně nastínila i v programovém prohlášení vlády: „Zásluhová složka bude vycházet z odvodů do pojistného systému a počtu vychovaných dětí.“ Realita však byla zcela opačná, zejména v oblasti zásluhy na počtu vychovaných dětí se vláda pokusila tuto zásluhu zcela eliminovat (snaha o zrušení výchovného na první a druhé dítě a zrušení valorizace výchovného).

Nakonec tedy vláda proti svému programovému prohlášení provedla opět jen kosmetické parametrické změny (pokračování ve zvyšování věku odchodu do důchodu, byť pomalejším tempem kopírujícím zpomalení růstu věku dožití) a snížením reálné hodnoty budoucích důchodů včetně snížení valorizací, tedy větším poklesem reálné hodnoty důchodu v průběhu pobírání. To vše doplněno daňovým balíčkem zasahujícím mimo jiné i rodiny s dětmi. Vládní i opoziční politici totiž dokážou vnímat pouze tři možnosti důchodové reformy – snížení důchodů, prodlužování věku odchodu do důchodu a zvýšení zátěže produktivní populace daněmi či pojistným.

Skutečná reforma průběžného důchodového systému ale musí začít úplně jinde, a to uvedením průběžného systému do souladu s jeho principem, tj. založením na dvou stejně důležitých a nepostradatelných zdrojích – pojistném pro zajištění života poproduktivní generace, důchodců, a nákladech na zajištění života nové generace plátců, tedy nákladech na děti. A o tom někdy příště.