Smrad přichází z Hradu - část IV

O svobodě kouření a globálních změnách klimatu – na pokračování  (tentokrát ke knížce Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta)

Nejprve se pokusím zkráceně, s poctivou snahou nezkreslit, uvést (a pro přehlednost očíslovat) některé stěžejní myšlenky (snad mohu říci teze), které jsou většinou tištěny tučně v kapitole 1 – Vymezení problému, a to proto, že jsou-li uvedeny ve zkrácené formě na malé ploše, daleko více vynikne jejich síla a cynismus, než když jsou rozpuštěny do mnoha stran (doporučuji však rozhodně vyhledat kompletní znění). Zdá se totiž, že tyto teze skutečně znamenají východisko všech dalších úvah autora:

1. Ohrožením svobody, demokracie, tržní ekonomiky a prosperity přestal být socialismus a nyní jím je ideologie politického hnutí, které původně začínalo (snad i s dobrými úmysly) s tématem ochrany životního prostředí, ale přeměnilo se na - s přírodou téměř nesouvisející - environmentalismus.

2.  Environmentalismus nemá nic společného ani s přírodními ani se společenskými vědami. Je to nejvýznamnější neliberální populistická ideologie současnosti.

3. Přístup environmentalistů je obdobou marxistického přístupu. Oni chtějí globálně plánovat, řídit a potlačovat přirozenou spontaneitu vývoje. Je to v podstatě inkarnace tradičního levičáctví.

4. Podstatným zájmem environmentalistů je vyvolání pocitu ohrožení, předzvěsti nebezpečí netušeného rozsahu, akutnost hrozby …                                                                           

5. Zapomíná se, že celé dějiny naší planety, stav a tvar souše, vodstva, struktura živočišných a rostlinných druhů, vývoje atmosféry atd. jsou předmětem permanentních změn, vyvolaných faktory endogenními i exogenními…

6. Ideologie environmentalismu je antihumánní, neboť základní příčinu problému světa vidí v samotném rozšíření druhu homo sapiens, který se rozvojem intelektu a schopností přetvářet přírodu vymkl z tradičního rámce přírody…

7. Spory, které tzv. ochránci přírody tak často vyvolávají, nechrání žádnou původní přírodu, ale historický produkt činnosti lidí. Neexistují např. žádná kriteria, proč má na tom či onom území být překážkou lidské činnosti existence živočišných druhů, která se na tato území rozšířila až poté, co člověk charakter tamní krajiny v uplynulých staletích změnil.

8. Neexistuje žádný předem daný optimální stav světa, který máme povinnost chránit, protože je výsledkem interakce obrovského počtu faktorů kosmických, geologických,… vč. působení prvků živé přírody …

9. Je nesmyslné (pokud by snad vůbec nějaké nebezpečí hrozilo) spoléhat se na politickou akci, ale naopak je třeba se spolehnout na spontánní, nepolitickou, nikým neorganizovanou aktivitu milionů svéprávných a ve svém vlastním zájmu racionálně se chovajících lidí. Lidské „ideje a um“, na které sází přesvědčený liberál, vždy nějaké řešení najdou …

10. Problematika globálního oteplování je více záležitostí věd společenských  než věd přírodních, jde v ní více o svobodu než o desetiny stupňů Celsia pohybu průměrných teplot (str. 12). 

Zdá se, že vedle, řekněme originálních názorů na všechny, jež s neskrývaným despektem autor nazývá  environmentalisty, je zde řada tvrzení, která jsou zjevnými pravdami, o nichž se většina lidí vůbec nepotřebuje přesvědčovat. Řekl bych, že ani pan profesor je nebude považovat za příliš objevná (dějiny planety, stav souše…jsou předmětem permanentních změn…, svět je výsledkem interakce obrovského množství faktorů…). Naskýtá se otázka, proč je nutné tisknout je tučně a tak je akcentovat. Nabízí se jediné rozumné vysvětlení, že autor chce zdůraznit to, že svět, který je v procesu neustálého vývoje a změn (za aktivní účasti člověka) nestojí za nějakou větší pozornost a ochranu, zvlášť kdyby to mělo překážet přirozené aktivitě lidí, která ho vlastně více či méně vytvořila. Pokud jsme si tento svět vytvořili, máme také právo ho také ve jménu svobodného podnikání devastovat.

Víme, jak prezident zdůvodnil své veto Zákona o zamezení hluku („Hluk je neodstranitelnou součástí životního prostředí člověka, protože je důsledkem aktivního a produktivního života lidí, snaha hluk beze zbytku odstranit, nebo jej totálně plánovat a regulovat, je neslučitelná se samotnou podstatou svobodné společnosti…“), známe jeho negativní názory na jakékoliv limitování emisí CO2 a můžeme vzhledem ke konzistentnosti jeho názorů usoudit, že jsou podobné i v případech jiných emisí a vypouštění škodlivin do řek a moří, protože všechny jsou důsledkem produktivního života lidí. Shrnuto a převedeno do jasnější řeči to znamená: Jakékoliv limitování emisí prakticky všeho druhu, které jsou výsledkem produktivního života lidí je nesmyslné, protože brání svobodnému podnikání a přirozené aktivitě lidí. Nemá cenu si lámat hlavu tím, jestli při své svobodné podnikatelské činnosti  vyhubíme pár živočišných druhů, znetvoříme krajinu, zamoříme ovzduší či znečistíme řeku, protože neexistuje žádný předem daný optimální stav přírody a už vůbec není důvod pro přežití těch či oněch živočišných druhů, které by snad svou samotnou existencí měly být překážkou lidské aktivity. Samozřejmě není nutné se jakkoliv znepokojovat zhoršováním životního prostředí, protože „lidské ideje a um“ vždy nakonec nějaké řešení najdou. Pro úplnost je nutno ještě dodat, že environmentalisté jsou manipulátoři ovládaní touhou po moci. Netřeba rozlišovat mezi jednotlivými proudy. Jejich názory stejně nemají s vědeckými přístupy nic společného.  Cynismus tohoto způsobu uvažování přímo ochromuje a člověk si nechce připustit, že to  čte správně. Čtete tu knížku znova a znova a ono to z ní přímo čiší. Je to snad proto, že staršímu člověku už nezáleží na budoucnosti a má zájem „podojit“ přírodu, pokud to jde? Ale vždyť právě starší lidé k přírodě víc tíhnou, jsou lítostiví a dávají pozor, aby někde nezašlápli brouka… Nebo jsem až příliš zaujatý a čtu to nějak chybně? Sám si nejsem jist. Proto se pokusím zastavit u jednotlivých tezí.

Na straně 19 (viz teze 5) je názorná ukázka nenápadného (a pro autora zcela typického) překrucování faktů: „Ve výrocích tohoto typu se mimo jiné zapomíná na to, že celé dějiny naší planety …jsou předmětem permanentních změn …“ Že by na to někdo zapomínal? Ale ne. Všichni o tom vědí. Nemohl by pan profesor, jen pro zajímavost, uvést někoho, kdo je skutečně považuje za neměnné? Jde o takové drobné a permanentní útoky na inteligenci všech „environmentalistů“. Překvapující je i zjednodušené myšlení autora. Spor přece není v tom že nějací „environmentalisté“ tvrdí, že svět je neměnný a chytrý pan profesor správně podotýká, že je naopak v neustálém pohybu. Zřejmý fakt, že je příroda v procesu permanentního vývoje a předmětem permanentních změn přece nemůže být dostatečným důvodem ke klidu bez důkladného posouzení, k jakým změnám v současnosti dochází a jaká je dynamika jejich vývoje.

Na straně 23 (teze 4) se zase dozvídáme, co je cílem environmentalistů (vyvolání pocitu strachu, akutní hrozby…) a stojí za to vzpomenout, kdože to v roce 1998 nechal vyvěsit svou obří podobiznu na místě Stalinova pomníku a vyzýval ke všeobecné mobilizaci pro boj za svobodu, která prý v té době byla v akutním ohrožení. To bylo jasné šíření poplašné zprávy (příznačné je, že to je právě autor, který jiným vytýká šíření poplašných zpráv…). Je to pro pana profesora typické. Vyčítá jiným to, co sám s oblibou dělá.

Zkusme se zamyslet, co mají vlastně nebozí klimatologové dělat a jestli vůbec mají právo (stejně jako vědci všech přírodních oborů) pozvednout svůj ukazováček, když cítí, že se člověk vlastní vinou dostal do ohrožení. Jak to ale udělat? Když se odváží, tak jsou považováni za zavrženíhodné environmentalisty (teze 1,2,3,4), kteří jsou již z podstaty antihumánní (teze 6) a kteří chtějí takto vyvolat politickou akci (teze 9). Navíc „lidské ideje a um“ to spontánně vyřeší za ně (teze 9) a, nota bene, nemají do toho co mluvit (teze 10). Tímto sítem se nedá proniknout. Ať jste, kdo jste, jakmile vyslovíte znepokojení nad vývojem klimatu v souvislosti s činností člověka, jste ztracen...

Zkusme v této souvislosti pochopit antihumánnost "environmentálního" přístupu (teze 6). Co je to za logiku, která tvrdí, že když se člověk chce chránit sám před sebou, že je jeho snaha antihumánní? Pokud se to laskavému čtenáři podaří, dokázal víc než já.

Zkusme porozumět tomu, že nejde o ochranu žádné původní přírody (teze 7), ale historického produktu činnosti lidí … To je neuvěřitelné. Opravdu jsme to tady všechno vytvořili my? Co to je za neuvěřitelné sebevědomí a aroganci považovat rostliny, čistý vzduch, pitnou vodu, moře, velryby atd. atd. atd. za historický produkt činnosti lidí? Člověk leckde v přírodě zanechal svou stopu, někde však vůbec ne a nebo případně především jen tu negativní (například v moři).

Zkusme pochopit, proč otázka globálního oteplování (teze 10) je především otázkou odborníků společenských věd (nad nimiž nepochybně vyčuhují právě ekonomové). Že se vám to nedaří? Nevadí. Však to také není pravda. Ekonomové stojí až v druhé řadě a jejich úkolem je propočítávat nákladovost různých variant řešení problému a pokoušet se o kvantifikaci přínosů při hledání optimálního řešení. To není nic podřadného, a už vůbec ne lehkého. Avšak představa, že by ekonomové měli se svým vzorečkem na diskontování rozhodnout, odkud hrozí nebezpečí a jestli vůbec, je přece jen poněkud směšná. Říkám tuto samozřejmost jen proto, abych zdůraznil, že pokud se ekonomové začnou drát do první řady, pak je potřeba nekompromisně je vykázat do druhé a donutit je čekat, dokud na ně nepřijde řada bez ohledu na to, jaké ambice je pohánějí.

Teze 5 (… vše je předmětem permanentních změn …) je zjevná, až banální pravda. Nelze než souhlasit! Tedy - kromě toho (jak bylo řečeno výše)  „zapomíná se…“.  Jde o typický „prezidentský“ zvednutý ukazováček, který má jediný význam, a to, navodit mylný dojem, že pan profesor na takové věci, na rozdíl od jiných, nezapomíná.

Teze 7 je, dle mého mínění, zcela chybná. Už z dikce vyplývá snaha naznačit, že ti „tzv. ochránci přírody“ snahou o ochranu přírody obtěžují a přitom k tomu nemají pražádný důvod. To je sice pro pana profesora symptomatické, pro tento případ však nepodstatné. Podstatné je, že kriteria existují. Jsou obsažena především v ekologických učebnicích, které se zabývají vztahy mezi jednotlivými přírodními druhy a nutnými podmínkami pro udržení rovnováhy. Jsou obsažena i v našem vědomí, tedy alespoň ve vědomí těch, kteří chápou, že přírodu je potřeba chránit nejen proto, že si jinak podřezáváme větev sami pod sebou, ale především proto, že to je prostě projev elementární slušnosti (která však bohužel není každému dána). Že každý zásah do přírody, když už je nevyhnutelný, je potřeba úzkostlivě a především odborně posoudit. Teze 7 je ovšem celá úplně zmatená („Spory, které tzv. ochránci přírody tak často vyvolávají, nechrání žádnou původní přírodu, ale historický produkt činnosti lidí. Neexistují např. žádná kriteria, proč má na tom či onom území být překážkou lidské činnosti existence živočišných druhů, která se na tato území rozšířila až poté, co člověk charakter tamní krajiny v uplynulých staletích změnil..“ ). Znamená to, že druhy, které tu byly původně, máme chránit, zatímco ty, které přišly později („… poté co člověk charakter tamní krajiny … změnil“), můžeme hubit? Nebo je máme vyhubit všechny druhy bez rozdílu? (Rozumí se samozřejmě při své produktivní činnosti).

Obdobně se dozvídáme (teze 8) dávno objevenou pravdu, že stav světa je výsledkem interakce spousty faktorů,  a vedle toho zavádějící výrok, že „neexistuje žádný předem daný optimální stav světa, který máme chránit…“  Pokud autor chce pouze říci, že ten stav nebyl nikde popsán či definován (na nebesích, v mracích a já nevím kde), tak má samozřejmě pravdu a zbývá jen otázka, proč tuto zjevnou pravdu nechávat tisknout tučně. Pokud tím však chce popřít právo (či spíše povinnost) člověka nejen chránit přírodu, ale i permanentně a v neustálých interakcích s ní hledat a podle svých možností vytvářet svůj ideální vztah k přírodě, pak je to na pováženou. Můžeme (a musíme) usilovat dosažení ideálního vztahu mezi člověkem a přírodou. V tomto ideálním světě mají samozřejmě své místo i ostatní živočišné a rostlinné druhy při dosažení relativní stability celého systému. Hledání a formulace kriterií optimality samozřejmě nikterak nevylučuje zařazení i kriteria svobodného podnikání. Jakkoliv jde o důležité kriterium, těžko ho budeme považovat za nejdůležitější. Důležitější je přežít, resp. slušně žít… Člověk nemůže existovat sám o sobě. Je součástí přírody a je na něm, aby se choval tak, aby touto součástí zůstal co nejdéle. (Člověk nemůže bez přírody existovat, příroda bez něho samozřejmě ano.)

Přesvědčení, že „lidské ideje a um“ spontánně všechno vyřeší (teze 9), je liché. Víme, že existovala řada velmi zajímavých civilizací, které zmizely beze stopy. Současná starší generace už několikrát stála na samém pokraji totálního nebo částečného zániku. Pokud vezmeme v úvahu i víceméně spontánní šíření terorizmu, zvětšování počtu zemí držících zbraně hromadného ničení atd., zjišťujeme, že na spontánní „lidské ideje a um“ nemusíme být až tak moc hrdi. Můžou nás klidně přivést do pekel. Představovat si, že ve „válce“ proti eventuálním globálním klimatickým katastrofám by se „chovaly“ jinak, je naivní. Lidské ideje a um, jakkoli jsou to skvělé atributy lidského rodu, pokud jsou uplatňovány spontánně, mají jen malou šanci vyřešit ty největší (globální) problémy. V těch je potřeba zapojit „um a ideje“ do koordinovaného „globálního“ úsilí. V. Klaus trvale přikládá lidské spontaneitě a „idejím a umu“ jen samé úžasné atributy. Je však nutno si uvědomit, že spontánní lidské „ideje a um“ už dokázaly také vymyslet velmi účinné zbraně, které jsou schopné vyhubit celou naši civilizaci. Velice spontánně také proběhlo i rozkradení a vytunelování spousty podniků, bank a jiných investičních společností, spolu s ožebračením drobných investorů, právě v důsledku nepromyšlené realizace tzv. privatizace státního majetku, při které nebyly vytvořeny potřebné zákonné a jiné podmínky. Pokud někdo spoléhal na přirozenou lidskou spontaneitu, tak jasně demonstroval svoji neschopnost reálného úsudku a trestuhodnou naivitu. A to je dobře si pamatovat a brát v úvahu i v diskusi o globálních změnách klimatu.

(pokračování v části V)