Co blázníte, dyť jsou tady lidi...

Nevím, zda na to téma byl nějaký průzkum, ale minimálně podle článků na internetu a zejména pak podle blogů a příspěvků v diskuzích pod články člověk nabývá dojmu, že kromě jezevce z Vysočiny snad nic nepůlí českou společnost tak, jako situace na Ukrajině.

Autoři náruživě probírají situaci zleva, zprava, podle historického kontextu, obviňují tu báťušku Putina, tu válečné štváče ze západu, hodnotí se činy a jejich dopady, propaganda. Jeden až skoro před očima vidí maršálskou hůl místo pomyslného pera autorova, kterak důležitě poklepává na mapu plnou vlaječek, strategických kót a vrstevnic.

Nezapomíná se však na něco? Za dobu Ukrajinské krize jsem viděl jen velmi málo článků na téma „a co lidé?“. Slýcháme statistiky zápasů mezi povstalci a ukrajinskou armádou, jednou vítězí ti, podruhé zas tamti. Výsledné statistiky občas nedobrovolně navýší i ti bez mocenských ambicí, obecně označovaní pojmem „civilisté“. Nu což, pinčl sem, pinčl tam, hlavně že je to dnes 2:1 pro ty naše. Když se kácí les, létají třísky, maršálovo srdce jásá.

„Smrt jednoho je tragédie, smrt milionu je statistika“.

Tato slova zazněla z úst jednoho z největších masových vrahů lidské historie, který je mimo jiné podepsán i pod genocidou Ukrajinských obyvatel řízeným hladomorem z 30. let minulého století. Ale nejspíše měl pravdu. Noviny jsou plné článků zabývajících se smrtí jednotlivců z oblastí, kde není válka, dočítáme se o jejich životech, odkazu, známe reakce příbuzných. A čím blíže naší domovině, tím více informací je nám předkládáno.

Na Ukrajině podle zprávy OSN z 30.10.2014 zahynulo v souvislosti s konfliktem přes 4.000 lidí. Dalších 9.300 lidí bylo zraněno a téměř milion lidí uprchlo z postižených oblastí.

Č T Y Ř I   T I S Í C E

Úmyslně nepoužívám pro tyto padlé slova oběť. To by totiž naznačovalo, že v Ukrajinském konfliktu jde o něco většího, vyšší smysl. Tak to ale není. Ukrajinský konflikt je hloupý a absurdní. Jde o moc. O území. O  ego několika lidí. Nejde o nic vyššího. Nejde o svobodu. Na obou stranách barikád se lidé měli víceméně stejně a požívali podobných svobod a práv. Tak proč? Proč bylo na čtyři tisíce lidí zavražděno? Kvůli názoru? Stojí názor za smrt? A je to názor, který bude platit i za sto let? Co by dnes řekl na svou smrt kterýkoliv z vojáků např. Alexandra Velikého?

Zemřeli vojáci obou (resp. všech) stran, zemřeli civilisté, děti, ženy, muži. Každý z nich měl své jméno, svou rodinu, své přátele. Každý prožíval život tak jako my. Emoce, obavy, radosti, myšlenky. Strach ze smrti, strach ve smrti. S každým mrtvým zanikl jeden svět. Vše skončilo z vůle někoho jiného. Není den a noc, není láska, nejsou rodiče, děti, přátelé. Není ani vzduch, ani vítr. Není čas. Absolutní Konec.

Osobně si myslím následující:

„Jediným objektivním důvodem pro to, aby šli lidé hromadně do války je obyčejná lidská svoboda.

Vše ostatní je jen důsledkem toho, kde nebo komu jsme se narodili. “

Svět nejsou šachy. Jak je možné, že jakmile se konflikt rozroste do desítek bojovníků na obou stranách, už nejde o vraždění, ale jde téměř o sport. Rozhodčí jménem OSN, EU, NATO atd.  dohlíží na dodržování ženevských konvencí, ale jinak, v rámci pravidel, se zabíjejte jak chcete. Nová olympijská disciplína pro hry 2016 – zápas střelnými zbraněmi, mrtvý za dva body, raněný za bod.

Svět by měl k podobným situacím zaujmout jasné stanovisko a v čele s OSN nebo jinou organizací vynutit ukončení podobných konfliktů. Separovat agresory, odříznout zdroje, pomoci napadeným. Je jasné, že podobné situace se nedají ekonomicky vyhrát, podpora postižených států by stála svět obrovské peníze a odrazila by se na cenách komodit a celkové ekonomické situaci napříč kontinenty.

Na druhou stranu by mohla zachránit tisíce životů. Nevinných životů. Jednání „západních“ na mne působí jako když vám někdo zasedne místo v kině a vy nevíte, jestli ho vyhnat nebo si sednout jinam. Existující sankce Rusku neprospěly, to jistě. Ale ani je neochromily. Daleko větší ranou je pro Rusko aktuálně klesající cena ropy. Mne osobně životní zkušenost naučila, že když si někdo myslí, že může cokoliv, že si necháme líbit cokoliv, není domluva řešení. Nakonec vždy zabrala až (velmi) tvrdá a nekompromisní akce.

Proč se tedy něco nestane. Něco velkého, něco hmatatelného. Něco, co by ukázalo odhodlání civilizovaného světa světa bránit nejen sebe, ale i ostatní proti nesmyslené agresi kdekoliv. Nemluvím o další válce. Modré přilby nebo podobné "vojenské" řešení by jen eskalovalo konflikt a dalo Rusku další záminku. Mluvím o maximální ekonomické izolaci. Nejen Ruska. V tuto chvíli už by si i Ukrajina zasloužila sankce za způsob, jakým vede své akce. A zabránit zabíjení, byť za cenu vlastního ekonomického nepohodlí mi přijde jako dobrý obchod.

Něco už přeci jednou musí otřást světem, pro který je normální, že agresoři zůstanou nakonec nepotrestání. Protože byla přeci válka. Protože nemůžete zavřít stovky lidí. Jen plnili rozkazy. Protože, protože... dyť to byla nakonec jen taková hra.