Už 18.11. jsem v článku „Příliš mnoho slov od Nejvyššího žalobce“ upozorňoval na to, že současná tzv. nezávislost státních zástupců je omyl, protože jsou složkou moci výkonné a je nutná jejich kontrola. Upozorňoval jsem i na to, že státní zástupci nejsou s to se ani shodnout na tom, co je a není trestný čin a systém tzv. dohledu není ničím jiným než vpravdě socialistickým jánabráchismem s nulovým výsledkem. Tvrzení, že v minulosti politici ovlivňovali některé kauzy je jistě nesporně pravdivé, zvláště, když za ovlivňováním stály nemalé peníze, nezdaněně putující do cizích kapes. Leč ani tento argument mne nepřesvědčí, že by pozice státních zástupců měla nabrat sílu norského Barnevernetu. Dopady takové nezávislosti se vždy změní v naprostou zvůli.
Stačí se podívat na české soudnictví, kde naštěstí ještě nějaké opravné prostředky jsou. Ale podíl rozdílných právních posouzení téže věci je také nemalý a Nejvyšší soudy a Ústavní soud se mírně řečeno topí v přívalech dovolání, kasačních stížností a ústavních stížností. Inu je to sice daň za demokracii, ale mnohdy skoro stejné kauzy, ve kterých prvotní rozsudky opakovaně ruší vyšší soudy, ukazují, že systém precedentů má v sobě podstatné rácio na to, aby kdejaký vykuk nemohl tvrdit, že rozsudek vyššího soudu se týká pouze určeného případu a na ten jeho, přes kopírák stejný, se ale výrok soudu už nevztahuje. Výsledkem obou, tj. práce soudů i státních zastupitelství, je jen obrovská nedůvěra české veřejnosti k vlastní justici. Stav srovnatelný pouze z padesátými lety minulého století. Otřesný výsledek současného českého politického systému tzv. fasádní demokracie.
K mé poslední větě se samozřejmě nabízí argument, že pokud tedy máme fasádní demokracii (a tu máme), jak se zlepší práce státních zastupitelů, pokud na ně bude dohlížet ministerstvo spravedlnosti a jak se bude eliminovat politický tlak na vyšetřování některých kauz?
Inu platí, že dva jsou rada, tři jsou zrada.
Dosavadní praxe prokazuje, že zpupnost (některých) státních zastupitelů dosáhla vrcholu. A byla mnohdy provázaná s politiky z moci výkonné formou korupce. To se podle ministryně Válkové omezí tím, že se zákonem nahradí nezměněné pravomoce státních zástupců, kteří budou ze zákona provázáni s politiky z moci výkonné. Vidí v tom někdo nějaký věcný a funkční rozdíl? Nevidí?
Jistěže se nic nemění, leda tak možná nějaká ta organizační struktura. Možná že celý plán slouží jako zástěrka na organizační změny, při kterých můžete někoho bez následků vyhodit z funkce. Rozhodně to na tento prvotní záměr vypadá. Vlastní fungování se tím samozřejmě vůbec nezlepší. Chybí totiž ten třetí kontrolní prvek.
Tím by mohl opět být vyšetřující soudce. Instituce Československého, z rakouského práva převzatého vyšetřujícího soudce byla zrušena v roce 1950. „Pravomoci vyšetřujícího soudce, tedy nezávislé moci soudní, byly přeneseny na prokurátora, tedy moc výkonnou. Povýšením prokurátora na „pána sporu“ se z Československa stal policejní stát a otevřel prostor pro libovůli.“ (Zdroj: http://1url.cz/KZJ1).
Soudní moc se samozřejmě již v průběhu vyšetřování v samotné procesu lehce dotýká a i novelizovaný Trestní řád ji uvádí na noha místech, včetně správně doplněného „amerikanismu“, a to nově zavedenou dohodou o vině a trestu. Avšak soudce, který by odpočátku dohlížel na to, jak státní zástupce (zástupkyně) posuzuje trestný čin, jaké zadává úkoly jak hodnotí získané důkazy, takový během vyšetřování není, až na drobné účasti soudců při neodkladných nebo neopakovatelných úkonech či u rozhodnutí o zatčení či vazbě, vliv soudů je především ve fázi prověřování naprosto nulový. Nikdy nespadá do šetření, ve kterých docházelo k největšímu zneužití moci státních zástupců, tedy do fáze odkládání dalšího prověřování a vyšetřování trestných činů. Kauza Opencard budiž příkladem navýsost zřejmým. Že by skutečnou úlohu dohledu nad prací státních zastupitelů mohlo převzít ministerstvo spravedlnosti, resp. jeho úředníci je silně pochybná úvaha. Nebo záměrně špatná.
Zákon z dílny ministryně Válkové tak neřeší to podstatné: Proč jsou státní zastupitelství ve stavu, ve kterém jsou, a proč je především hospodářská kriminalita v Česku tak beztrestná. Na druhou stranu je až do absurdity mnohdy záměrně a účelově aplikována tzv. zásada oficiality, jako by soukromoprávní vzahy byly předmětem zájmu celé společnosti. To by pak ale už nebyly soukromoprávními. Vyšetřují se totiž běžné obchodní transakce jako trestné činy, když jimi vůbec nejsou a žádný poškozený trestní oznámení ani nepodal. Takový stav by ale při zřízení vyšetřujícího soudce byl zhola nemožný. Spojené státy (a nejen USA) budiž příkladem v takové věci.
V boji o nový zákon se dva perou, ale český občan nemá ani vteřinu důvod ke smíchu. Za takového plánování zákonů mu bude prokazatelně jenom hůř. Nám většinově bude hůř.
