Jel jsem metrem a …

Když jsme skončili poslední letákovou akci v pražském metru (jaksi jsem se rozhodl kandidovat na senátora proti „Lady Gaga a pánům Holmesovi, Godotovi a Batmanovi“) a opustili jsme s našimi dívkami ve slušivých stranických tričkách stanoviště, (po našich dívkách pánové fakt pokukovali), odjížděli jsme a vyhodnocovali jsme zájem voličů.

A protože bylo zjevně všude u každého vchodu do metra přeplněno dalšími agitujícími, bylo jasné, že to hodnocení bude obtížné. V podvečer jsem usedl v již prázdnějším vozu metra a jel jsem domů, spoléhající se na svou anonymitu. Avšak rychle jsem prozřel. Kandiduješ? Anonymita není!!

Ne, zde se čtenář nemusí obávat, nikdo mne neohrožoval. Češi jsou sice kritičtí, někdy i jízliví, ale násilí není fenomén, který by prostupoval politickým kolbištěm. Jel jsem domů v klidu. Tedy za pokukování. Malý chlapec, držící zjevně v rukou můj leták mě ukazoval mamince. Ta mne ovšem zcela přehlížela. Zachránil jsem situaci tím, že jsem na něj zamával. Bral to jako projev pozornosti a byl jsem opačným gestem pochválen. On nikdy dosud nevolil a být zletilý, měl bych jeho hlas. Ale vzhledem k jeho věku si na ten hlas musím odhadem počkat si tak dalších 10 let. 

Dvě dámy sedící naproti mě, uhlazené, elegantní a ve věku nároku na důchod, ale stále zaměstnané, si přede mnou zjevně velkoryse nahlas povídali o tom, proč nikdy nevolily a nebudou volit pravici. Při pohledu na další výhody udělené státním zaměstnancům jsem pro jejich postoj měl alespoň vysvětlení. O pochopení bych ale asi nehovořil. Přeci pamatujeme vybrané obchody pro zvláště vybrané soudruhy, ne?

Když ale cestující v metru vysloví Vaše jméno, musíte zpozornět. A diskuze začala. Skončila výborně, protože dobrý občan chce vědět základní věci: PROČ? PRO KOHO? KVŮLI ČEMU? 

Nikdy jsem nikam nekandidoval a měl jsem o volbách nějakou u všeobecnou představu. Jenomže zjevně mylnou. Volby nejsou až tak o faktech a informacích, ale hlavně o pocitech. To ovšem nevylučuje, že usvědčující informace změní pocity voliče.

Je to o důvěře a naději.

To je větší závazek, než si politici a tzv. nepolitici asi uvědomují. Je to o víře, že zvolení budou konat dobro, a že svého voliče nepodvedou. Připadá mi, že v české kotlině je to bláhové očekávání. Ale je velmi lidské. Dokonce bych si dovolil napsat, že je lidsky hřejivé.

Povídali jsme si v metru a já jejich jména vůbec neznám. Byl jsem pověstně upřímný a asi jsem voliče nezískal. Ale získal jsem občana pro správnou věc. Důležité je, že zvolí správně, když se na tom, co je správné shodneme. To samozřejmě bývá obtížná shoda, ale není nemožná.

Moje kandidatura by mohla by přispět k tomu, že se lidé začnou politiků ptát. Sami. Přímo. Vždy jsem věřil ve stranický volební systém a vždy jsem kritizoval českou zoufalou nefunkční parlamentní demokracii. Pokud moje kandidatura vedla k tomu, že někdo tomuto mému názoru naslouchá, pak je to fajn.

Je úžasné sledovat jako kandidující "svého" občana – voliče v čase volebního klání z bezprostřední blízkosti. Musel jsem mnoho svých představ poopravit. V tom dobrém slova smyslu. To je dobrá vizitka pro naše lidi. Lepší, než jsem sám čekal.

Léčí to blbou náladu. Bez ohledu na osobní výsledek.

PS. V dneším METRU se voličům připomínám s adresou webu, kde si mohou o mne přečíst více