A má plnou podporu České strany sociálně demokratické (ČSSD). Po demonstracích, které sice nebyly personálně početné, ale proběhly v zajímavé koordinaci po celé České republice, se odboráři chopili své oblíbené role a organizátory výzev hodlají předčít svou demonstrací. O tom, že by svůj postup s Holešovickou, ProAlt či jinou výzvou koordinovali, média mlčí. Takže to skoro vypadá na konkurenční protesty.
Z toho lze dovodit, že o zlepšení života občanů se odborářům nejedná. Ostatně všechny akce odborových aktivistů, pokud vůbec byly zákonné (což v případě stávky železničářů v roce 1997 neplatí) zájmem o občany nehýřily. Naopak, železničáři si občany i 52% vlastních nestávkujících zaměstnanců vzali jako rukojmí a rozsudek soudu prohlásili za totalitní rozsudek polního soudu. A protože z této pozice nikdy ani neslevili, ani neustoupili, dá se očekávat, že ústavní ale i jiná práva nejsou faktorem, který by české odborové svazy hodlaly striktně respektovat. Takže jejich stávky a demonstrace jsou spíše z kategorie organizovaných nátlakových a především politicky motivovaných akcí. O skutečnou odborovou činnost, která má chránit občany, pomáhat jim omezovat či dokonce vynucovat si zrušení asociálních nebo jinak diskriminačních opatření, tu nejde.
Není divu, že odboroví předáci (jistěže ne všichni) se trvale profilují na kandidátkách ČSSD a mnozí zde dosáhli i nemalého politického úspěchu. Ostatně současný předseda Senátu , Milan Štech, je toho živoucím důkazem. A protože preference ČSSD napovídají její značné vítezství ve volbách 2014, čas zalíbení a zviditelnění se odborovým funkcionářům nachýlil. Přiznejme si, že nemalý podíl na této aktivitě nese Nečasova vláda, která se pomalu a jistě stává vládou nikoliv kritizovanou, ale vládou nenáviděnou. Ostatně trvalé daňové a finanční zatěžování domácností, které je uvrhlo ekonomicky o deset let zpět, je natolik citelné, že odboroví bossové nemají příliš práce s nějakým přesvědčováním o nutnosti demonstrací.
Co si odboroví funkcionáři ale mezi s sebou nevyříkali je fakt, že slibovaná politika ČSSD zatím žádnou zárukou hospodářského růstu není. Když dnes není, tak ani nebude a domácnostem se nepovede lépe. V celé české politice se rozmohlo jen krátkodobé vidění škrtů a rušení výdajů bez dlouhodobější vize, a pokud je hlavní ekonom ČSSD a stínový minstr financí Jan Mládek názoru, že daňová resp. složená daňová kvóta českých občanů má prostor k růstu, pak není divu, že mnohým z takové vize přebíhá mráz po zádech.
Přestože tentokráte asi budou odboráři s demonstrací úspěšní, žádná záruka pro lepší život českých občanů to není a nebude. Síla, která by v Česku byla přínosem, se stále neukazuje. Taková síla totiž není jen v jejím představiteli, či davu, který okolo sebe shromáždí, taková síla je především v idejích jak tuto zemi vést, jak ji vrátit do evropského dění, jak vrátit platné pojmy dobra a občanských cností a jak zakročit proti neustále rostoucímu zlu českého primitivního kapitalismu se všemi jeho doprovodnými atributy.
Zvýšení platů, důchodů nebo zlevnění benzínu a nafty to neřeší. A dokud občané nezačnou hledat tu správnou sílu, pak občas něco vydemonstrují, něco vystávkují, ale v konečném součtu se jim lépe nepovede, neboť to, co krátkodobě získají, to nakonec zase dlouhodobě ztratí a jejich propad bude pokračovat. Zdá se, že v české společnosti hledání účinné cesty stále ještě nezačalo....
