Masters of Rock 2011 – sobota 16. července

A je tu sobota – třetí festivalový den. Pomalu na mne doléhla menší únava, za kterou mohla hlavně nevyspanost a dlouhý páteční program. Ale myslím, že na tom bylo podobně více návštěvníků festivalu. Jako záchranné lano měl sloužit sobotní „našlapaný“ grouplist. Alespoň při pohledu na program. Skutečnost však byla trochu jiná.

Vezmu to ale popořadě. První skupina nastartovala sobotní produkci již o půl desáté. Pro některé normální čas na pařbu. Pro mne (alespoň na festivalu) vražedná ranní hodina. Abych stihl tyto ranní ptáčata včas, musel jsem vynechat ranní sprchu i procedurní snídani ve stylu: „Děkujeme všemohoucímu za to, že nám dal tyto dary. Amen“. Prostě skoro úprkem jsem pospíchal do Likérky.

Na James Ronnie Dio Stagei se už prezentovali Crash Road z Brna – vítězové Rock Max 12 za rok 2010. Při pohledu na zpěvačku Zuzanu Chudáčkovou jsem si je soukromě přejmenoval na Krvavá nevěsta. Za 1. hráli jak poraněná nevěsta po útoku žárlivého manžela, za 2. krvavé svatební šaty zpěvačky bily do očí jak spartakiádní červené trenýrky na těle nahého Eskymáka. Ale to bylo to nejmenší. Krvavá nevěsta byla jednoznačně nejhorší kapela, která se představila na 9. ročníků festivalu Masters of Rock na hlavní stagei! Bohužel, dneska je trend vyhlašovat různé hudební soutěže, kteréžto vítěze nevyhlašuje žádná odborná porota, ale množství došlých eSeMeSek (viz. třeba Superstar, Československo má talent atd.) a podle toho to taky vypadá. Vítězem není ten opravdu nejlepší, ale ten, jenž si pošle nejvíce vlastních SMS. Kamoš Smrk (kytarista z Greedy Invalid) to kdysi krátce komentoval: „Mám v piči, abych se někde proesemeskoval. Buď na to mám nebo jdu na funus šumařit nahluchlým pozůstalým“. A přesně toto byl případ kapely Crash Road alias Krvavá nevěsta. Zpěvačka místy ujížděla v hlase jak přebarvená blondýna na houpacím koni. A paměť měla asi taky děravou jak ementál, protože neustále čučela do země, kde měla napsané na papíře texty. Nu což, šanci dostali (přesněji si ji vyesemeskovali), tak budoucnost ukáže jak se s ní poperou.

Těsně před koncem koncertu Krvavé nevěsty jsem utekl do jídelní zóny nabrat trochu megajoulů v podobě jídla. Guláš se 4 knedlíky za 80 korun, který jsem si dal v jednom pojízdném fast foodu byl jak miniporce pro vrabce. Ono s cenami jídla a velikosti porcí to na letošním ročníků MORu bylo dost na štíru. Stánkaři si z návštěvníků chtěli udělat zlatou žilu z Klondiku. Ochucená voda s bramborem (prý polévka) nešla pod 30 Kč a hotová jídla pod 80 Kč (když se k tomu přidala i příloha). A kdyby aspoň ty porce nasytily. Nenasytily.

A tak hladový, ač po obědě, odcházím do hudebního chrámu shlédnout herce Jiřího Schmitzera, o kterém jsem si původně po přečtení programu myslel, že si asi spletl festival. Bohudík nespletl. Jirka mě velice příjemně překvapil. Jeho inteligentní humor bavil nejenom mě, ale i další české návštěvníky festivalu. Zahraniční jeho černému humoru asi moc nerozuměli. A podle toho vypadal i kotel pod pódiem. Asi 2 tisíce českých hlav. V programu Schmitzera zazněla i letitá skladba Křídla meluzíny, jejíž harmonie místy připomínaly starší věci od Floydů. A Jirku z míry nevyvedla ani šlamastika s kytarou, kdy mu praskala jedna struna za druhou. Bohužel, jeho kytarový technik se zapomněl někde v tour buse, tak mu neměl kdo podat druhou naladěnou kytaru (anebo jsem to poplet a on žádného technika nemá a nemá ani náhradní kytaru a o tour busu už ani nemluvě…?).

První sobotní zahraniční kapelou na hlavní stagei byli Norové Audrey Horne, kteří do Vizovic zavítali po dvouleté pauze. Tito progresivní rockeři z Bergenu se představili vizovickému publiku mimo jiné ve skladbě Bridges And Anchors. Velice kvalitně zahraný set, který bohužel většina návštěvníků absolutně ignorovala.

A to udělali fanoušci chybu, protože následují Rakušané Visions Of Atlantis jim nesahali ani po kotníky. Ti sice zařadili do svého playlistu chytlavou Seven Seas nebo závěrečnou palbu Memento, ale bez baskytaristy, který nedorazil, to nebylo jaksi ono. Chyběla tomu šťáva. Takový béčkový Nightwish (z Anette éry).

Následující powermetalisti Powerwolf z německého Saarbrückenu tomu dali jiné koule. Nářez jak prase, který rozhýbal trochu ztuhlé fans. Jejích koncertní show je sice částečně stavěna na podkresech, ale tentokrát mi to tolik nevadilo jako u Rhapsody of Fire. Koncert dokonce odehráli jen na kytary (ty obsluhovali bratři Greywolfové). Baskytarovou linku držely klávesy. V jejích setlistu zazněla jako druhá v pořadí skladba Prayer In The Dark z alba Lupus Dei (2007). Závěr pak patřil právě hymnické Lupus Dei.

Jako bonbónek sobotního odpoledne se představila českobudějovická skupina Seven, která ve Vizovicích pokřtila své nové album Freedom Call. To vyjde 2. září tohoto roku na labelu Nuclear Blast. Album produkoval samotný Victor Smolski (Rage) a na Mástru oslavili Seven i 15 let existence kapely. Kirk Běhunek (zakládající člen) si na sobotní koncert jako hosty pozval na pódium takové muzikanty jako Blaze Bayleyho (ex-Iron Maiden) nebo právě Victora Smolského, s kterými si Seven dali i krátký set. A Blaze vzal tento koncert opravdu vážně. Na pódium naběhl jako opravdový metalový drsňák. Hned ze startu rozmlátil stojan na mikrofon, který následně hodil pod pódium na fotografy. Naštěstí nikoho netrefil, jen kámoše Šodyho minul stojan o centimetry. Se Smolskim si Seven zahráli skladbu Down od Rage.

Dalšími českými zástupci na festivalu Masters of Rock byli „veteráni“ Kreyson v čele s nezlomným Láďou Křížkem. A i ti se na show připravili velice poctivě. Ještě před začátkem koncertu rozdal jejích tour doprovod do prvních řad standarty s logem Kreyson. A podržvlajkové mávali opravdu jak o život. Pomalu to vypadalo, jako kdyby měli Kreyson na letošním ročníku nejvíce fanoušků. Ve skutečnosti neměli, jen ti skalní byli hodně hlasití, hodně viditelní a hodně mávali. Kreyson zahráli postupně skladby: Oběti slávy, Archa, Není marné žít, Ztrácím, Kde se touláš, Dej nám sílu žít, Čarovná noc a Kreyson. Bohužel Láďovi už to nezpívá tak jako za mlada, proto si až moc pomáhal technikou.

České odpoledne vystřídala na Ronnie James Dio Stage drsná holandská thrashová škola v podání Legion Of The Damned. Tito metalisti představili ve Vizovicích i svou novou kytarovou akvizici Twan van Geela a taky svou novou fošnu Descent Into Chaos. Z té si mimo jiné vystřihli palbu Night of The Sabbath. Fanoušci si přišli na své i ve skladbě Son Of The Jackal. Legion Of The Damned byli vedle Brainstorm asi to nejlepší, co sobota představila. A měli asi nejšílenější kotel pod pódiem.

Po Legionech se ve Vizovicích představila kapela, jejíž historie se píše teprve od roku 2005. Skupina Ross The Boss potěšila určitě všechny true metalisty, protože ústřední postavou tohoto bandu je Ross Friedman, všem známy pod přezdívkou Ross The Boss. Tento 57. letý kytarista drtil v osmdesátých létech minulého století struny u true metalistů Manowar. Proto se nebylo čemu divit, že setlist tohoto bandu se skládal převážně ze skladeb této legendy. A tak v sobotu zazněly skladby Kingdom Come nebo Battle Hymn z období, kdy Ross u Manowar působil. Od Ross The Boss zazněla např. pecka Blood of Knives. A jak řekl můj kamarád Mayo. Ross The Boss byl asi nejlepší koncert Manowaru, jaký kdy Vizovice slyšely a viděly. Žádné zbytečné kecy, žádné pozlátka a cingrlátka, prostě jen hudba. A já mu musel dát za pravdu.

Po Rossovi se představil již vcelku zaplněnému areálu se svým kytarovým workshopem firemní hráč Yamahy, fenomenální kytarista Victor Smolski. A bylo opravdu na co koukat. Během svého půlhodinového vstupu předvedl všem přítomným kytarovou show, která určitě nenudila.

Sobotní večer se pomalu chýlil ke konci, plocha pro diváky se naplnila skoro až k prasknutí, tudiž nastal čas na vrchol. A jeden z nich měl obstarat legendární zpěvák skupiny Accept Udo Dirkschneider. Po loňském fenomenálním úspěchu skupiny Accept to měl ale secsakra těžké. A to má ve svých řadách dalšího ex-Accept muzikanta, kytaristu Stefana Kaufmanna (ten v Accept ale bubnoval). Udo mísil svůj setlist jak jen se dalo. Vybral asi to nejlepší ze svého sólového období, a tak se hrála všem známa skladba Man a Machine ze stejnojmenného alba. Od Accept pak krom jiného zazněly songy Metal Hearts a Princess of The Dawn. Velice vyvážený výběr skladeb, který ve mně ale nepotlačil pocit, že Udo a jeho band zní jako Accept revival.

A až nyní nastal čas na vrchol sobotního večera. Tím měla být německá crossoverová legenda Guano Apes. Show začala hitovkou Quietly, jako čtvrtá zazněla další megahitovka Open Your Eyes, jenže další část koncertu začala pomalu a jistě upadat do nudného intelektuálně-psychodelického představení, které nezachránily ani závěrečné jistoty Big In Japan (cover Alphaville) a Lords Of The Boards. Sandře jako by chyběla energie a kapela taky vypadala dost unuděně. Vím, že mnoho lidi se na tento band těšilo, včetně mně, ale Guano Apes ani zdaleka nenaplnili očekávání. Asi největší zklamání celého letošního festivalu.

Naštěstí festivalová dramaturgie prozřetelně vytáhla na konec sobotního programu další trumf z rukávu v podobě německých powermetalistů Brainstorm. A k tomu není co dodat. Brainstorm v čele se zpěvákem Andy Franckem předvedli jak se má hrát opravdový metal s plným nasazením. Po nudných Guano Apes to bylo jak výstřel z kanónu. Brainstorm zahráli mimo jiné skladby Fire Walk With Me, Hollow Hideaway nebo Painside.

Koncert snů skončil, tak se jde spát, protože je zima jak v ruském filmu a neděle bude ještě hodně, hodně náročná.

Další odkazy:

Masters of Rock 2010 - čtvrtek

Masters of Rock 2010 - pátek

Masters of Rock 2010 - sobota

Masters of Rock 2010 - neděle

Interaktivní rocková encyklopedie