Japonec až nakonec…

…a po zkušenosti z minulého týdne se odvážím tuto starou moudrost vyřknout hodně nahlas. 

Ale toto moudro se netýká volby prezidenta, jak by hned někoho šťouravého napadlo. A to ani omylem. Tomio Okamura má s tímto starým moudrem pramálo společného. Dokonce sám by určitě po zkušenosti, kterou jsem zažil, napsal něco podobného, potažmo možná ještě peprnějšího.

Japonec až nakonec říká každý zkušenější potenciální kupec auta. Ještě do minulého týdne jsem nevěděl proč. V životě jsem totiž řídil již několik „japončíku“, ať to byla Toyota, Mitsubishi či Suzuki a nikdy jsem s nimi nezažil nějaké velké dobrodružství. Možná to bylo proto, že to byly všechno terenní auta a ty se zase nějak extra nekazí. S Toyotou Rav4 mám nalítáno minimálně 100 000 km. A to převážně v horském terénu.

Minulý týden jsem ale „vyfasoval“ Nissan Vanette 2,3 D. Renault Master, s kterým jezdím normálně, vypověděl poslušnost. Totálně se rozpadla spínací skřínka. Se ale není čemu divit. Auto je v permanenci dennodenně a každý den se klíčkem v zapalování startuje aspoň padesátkrát. A tak si Renault dal na den voraz.

Nissan, který mi byl přidělen, nevypadal na první pohled úplně nejhůře. Žádná rez, gumy nové, světla svítily, klaxon houkal, stěrače stíraly. Dle tachometru měl nalítané 141 000 km, což je na Diesel slušné. Rok výroby 2001 odpovídal stavu auta, tedy na první pohled. Já jsem ale auto nekupoval, tak jsem technické nedostatky neřešil. Prostě jsem s nim měl „přežít“ jeden den. Jenže to jsem ještě netušil, jaké dobrodružství mě s nim čeká. Ještě před jízdou jsem byl ale upozorněn, že toto auto není žádné Ferrari, že s nim nemůžu závodit s bavoráky. Maximálně 90 km/hod a stačí. Prý se tam zrovna měnilo těsnění pod hlavu a celá hlava motoru, protože ta stará byla prasklá, tak ať to nezničím. Pokud by se udála jakákoliv nepředvídaná událost, tak to mám ihned hlásit. Tak já jsem pokýval hlavou (tou svou) a jel auto zaparkovat domů.

Ráno jsem vyrazil do práce, která je vzdálená 30 km. Cestou jsem kontroloval všechny budíky, jestli se něco nepředvídaného neděje. Nedělo. Teplota vody totiž neukazovala, tak jsem ani nemohl nic kontrolovat. A koukat do motoru bylo zbytečné, protože ten pod kapotou není a k tomu byla tma jak v řiti. Rychleji, než 90 km/hod se jet nedalo ani náhodou. Již při rychlosti 80 km/hod se totiž auto třepalo jak 100 letá babka nad pornočasopisem, tak jsem nechtěl riskovat, že ze mne auto vytřese duši.

Ihned, jak jsem dojel na depo, jsem volal majiteli, že ti idioti v servise asi zapomněli zapojit čidlo teploměru, protože rafika na palubce se ani nehne. Bylo mi řečeno, že musím hlídat neustále hladinu vody. Sláva, už tak mám svých starostí dost a ještě abych co chvíli čučel pod kapotu, kolik že je vody v nádržce.

Kolem osmé hodiny jsem vyrazil na linku, která je dlouhá cca. 250 km. Venku 5ºC a v autě tak o 3 více. Nissan totiž topil tak, že i Eskymák by v něm mrznul. Ještě, že jsem co chvíli mohl zajít někde do tepla, kde jsem si rozehříval své ztuhlé prsty. Asi na třetí zastávce nešlo auto nastartovat. A ani nemohlo jít, když bylo bez elektřiny. V servise nedotáhli svorky na autobaterii, a ty pak prokluzovaly. Super zpráva. V autě ani jeden klíč. Tak jsem to dotahoval ručně. Během těch 250 km asi tak 10 krát. Mezitím jsem kontroloval hladinu vody v nádržce, která ale podezřele mizela. Jen jsem si říkal, snad to dojedu ve zdraví. Mohl jsem ji sice někde dolít, ale neměl jsem po ruce fridex a ještě to nebylo tak akutní. Furt tam ještě něco bylo. Hlavně jsem chtěl, ať ti „Schumacherovi“ mechanici vidí, co jsou to za packalové.

Když už jsem měl za sebou asi 180 km, tak začalo pod autem syčet jak v hadím hnízdě. Ihned jsem zastavil a čučel hlavně na vodu. Ale ta tam ještě byla. Z auta se taky nekouřilo. Dal jsem to už neřešil. Ten kousek jsem pak průměrnou rychlostí 30 km/hod za doprovodu hadího syčení dojel. Do kopce mě totiž předjížděl i koňský povoz s opilým vozkou a z kopce jsem neriskoval. Nakonec jsem lehce omrzlý dojel. Po dojezdu jsem ihned volal majitelovi, ať si tu plečku odveze. Ani nedutal.

Musím říct, že osmnáct let jsem neseděl v horším autě. A to jsem vlastnil dvě Škody 120. Ty měly taky jedno výjimečné specifikum. V zimě nešly zavřít dveře. Zamrzalo táhlo od otvíraní dveří. Jednou se taky stalo, že mi trvalo víc než 30 km, než se to rozmrazilo. Taky se stalo, že jsem jel, v jedné ruce držíce volant, v druhé dveře. A to nemluvím o topení. To začalo většinou topit, až jsem dorazil do cíle. Můj poslední hororový zážitek byl, když jsme se Škodou 1203 jeli do Holešova na zámeček na sraz autoveteránu. Venku tak +40ºC ve stínu. Auto vařilo a odmítalo jet. Za jízdy jsem přímo z petky chladil motor studenou vodou. A když došla voda i v petce, tak jsem běhal po barákách, a somroval vodu z kohoutku. Lidi na mně tenkrát koukali hodně nevěřícně, když jsem jim vysvětloval, na co ji potřebuji.

No a co jsem si odnesl z jízdy v Nissanu? Krom rýmy, škrabání v krku a kašle?

Japonec až nakonec.