Určitě pěstounství! Pěstoun  na to musí být připraven, aby přijal fakt, že jde "jen", třeba o pár měsíců. Musí na to být mentálně připraven a dá rozhodně více citu, než ústav. MB

Při vší úctě...měli jsme dítě v pěstounské péči a naivně jsem se domnívala, že když jsem vychovala dvě vlastní děti, tak to třetí zvládnu levou zadní. Bohužel geny nepustí (odborníci si to mohou přebrat) a tu kalvárii bych nikmu nepřála...Já bych si dítě nikdy nevzala....

Není to legrace přijmout dítě jako vlastní, dát mu kromě materiální podpory i lásku a potom se ho vzdát. Normální žena s tím může mít problém - citově to může hodně ruinovat. Mě by to psychicky položilo. Pěstounství není pro každého.

Je tu i opačný extrém - kdo děcko obstará, ale nakonec na tom bude hůř, než kdyby bylo někde v kojeneckém ústavu, protože pěstounka nedá ten tolik potřebný cit a dítě bude deprivované. Bohužel je to tu tak, že kdo může má děti kolik chce, ale ten kdo nemůže musí dokazovat, že je schopen se postarat a ne každý to zvládá. Přitom někteří z těch co děti mohou mít si toho zázraku neváží a proto jsou ještě potřeba kojenecké ústavy.

Normální žena ( :-) ) to může přijmout jako poslání a ustát to. Jen to prostě musí být ten osobnostě vhodný typ "normy".

Ale jinak - jo, pěstounská péče je lepší než ústav, byť sebepřizpůsobenější.

Chce to dobré vzdělání a podporu pro pěstouny.