Cesta do ráje zvaného Kerala

Neletěli jsme na Vánoce domů do Čech, protože už se stejně budeme brzy vracet natrvalo. Místo toho jsme hodlali využít našeho současného pobytu v Dillí a vánočního volna pro objevování dalších indických krás. Naším cílem byl stát na jihozápadě Indie – Kerala.

Arabske more, Kovalam

Je pátek, 26.12.2008. Řidič Yogesh na nás přesně v 7 hodin ráno čeká před domem. Cesta na letiště trvá asi půl hodiny – silnice jsou volné, Dillí se teprve probouzí do nového dne. Vidíme náklaďáky, které rozvážejí lidi do práce. Ti se choulí na korbě do vlněných šál. Musím se usmát, když si představím, jak nás v Čechách vozí do práce vytopený tranzit. V prosinci je v Dillí stále kolem 20°C, ale ráno je podstatně chladněji a navíc silná mlha, která ten chlad ještě umocňuje.

Jedeme na „domestic“ terminál, letíme přes Bangalore do hlavního města Keraly, Thiruvananthapuram. Jazykolam, že? Britům se to také zdálo příliš složité, a tak si Thiruvananthapuram poangličtili na Trivandrum. Na odbavovací přepážce jsme upozorněni, že náš let má už nyní hodinu zpoždění kvůli silné mlze. To nám trochu kazí náladu, protože nemáme v Bangalore moc času na přestup. Kupujeme si kafe a poslušně čekáme. Letištní terminál v Dillí je moc pěkný a čistý, dokonce i wc příjemně překvapilo. Protože odlétáme až skoro v poledne a já nesnídala, mám už pořádný hlad. Poprvé v Indii vyzkouším místní Mc Donald`s, kupuji si vegetariánský burger – a je vynikající! Škoda, že takovou dobrotu neprodávají i u nás. Do všeho cpou hovězí a on přitom takový zeleninový karbanátek nemá chybu! (Masožrouti mi můžou vynadat v diskuzi pod článkem:-).)

Letíme se společností Kingfisher Airlines, ve znaku má rybaříka. Obsluhují nás nádherné a usměvavé letušky, hlavně pánové si tedy přijdou na své. Let do Bangalore trvá něco přes dvě hodiny. Neustále sledujeme čas, abychom věděli, zda stihneme přestup či nikoli. Ptáme se jedné z letušek. Odpovídá, že nás do Trivandrum letí asi osmnáct, ale neví, co s námi udělají. Pokud ten let nestihneme, další spoj odlétá až navečer a ztratíme tak celý den čekáním na letišti. Jsme z toho docela mrzutí. Hned po přistání sbíráme své svršky a chceme se prodrat co nejrychleji ven z letadla, ale letuška právě hlásí, aby se všichni cestující do Trivandrum posadili zpět na místa a vyčkali. Letadlo už je prázdné, autobus s ostatními cestujícími odjíždí k terminálu. Nevíme, co se bude dít. Naštěstí za pár minut přichází chlápci s vysílačkami a kontrolují nám palubní lístky. Pak nám přistaví autobus, který nás odváží přímo k našemu maličkému vrtulovému letadýlku.

Všichni cestující do Trivandrum už jsou na palubě. Před letadlem jsou složené kufry s cedulemi „tranzit“, máme si je zkontrolovat. Parádní organizace, ale bohužel – náš kufr chybí. Chlápek s vysílačkou obvolává kolegy, dozvídáme se, že další kufr se zelenou cedulkou „tranzit“ už tam nikde není. Máme si nastoupit do letadla. Těsně před odletem za námi přichází sympaťák s vysílačkou a hrdě hlásí, že kufr našli, naložili – a můžeme letět! Tedy, personálu letiště v Bangalore dávám jedničku s hvězdičkou!!!

Z Bangalore do Trivandrum letíme asi hodinu, sedíme pod křídlem a sledujeme vrtule. Pak se pod námi objeví něco opravdu úžasného. Hustý zelený porost kokosových palem, jezero, na druhé straně moře. Pilot si nalétává na přistávací dráhu a nám tak umožní velkolepou vyhlídku na tu nádheru pod námi. Honem, spěcháme, už chceme být venku…tam nás omráčí horko, jaké jsme nečekali. V Kerale je teď turistická sezóna, stále přes 30°C. Stříbrný vánoční stromeček a Santa Claus uprostřed letištní budovy vypadají trochu nepatřičně.

Venku už na nás čeká objednaný taxík – jeho fotku přikládám. Tato autíčka jsou zde velmi oblíbená a stále se vyrábí a prodávají! Jedeme do Kovalam (13 km od letiště), což je naše první destinace a zůstaneme zde do 30.12. Pak se přestěhujeme o nějakých 50 – 60 km dále, do Varkaly, kde oslavíme příchod nového roku. To bylo totiž tak – než jsme se rozhoupali a objednali si ubytování, všechny hotely na jihu měly tak nějak plno. Nakonec jsme to vyřešili tím, že jsme zkombinovali dvě místa.

Hotel Uday Samudra v Kovalam je ten nejluxusnější hotel, v jakém jsme kdy bydleli. Nejvíce je to poznat asi na klientele – žádné mladé dvojice, spíše starší lidé, odpočívající u bazénu a bohaté indické rodiny s dětmi. Z cizinců zaregistrujeme hlavně Angličany (Skoty, Iry), Švédy a Rusy. Dále sem jezdí i turisté z Číny a Japonska, ale tato sezóna je podle personálu hotelu na cizince hodně slabá, kvůli útokům v Mumbaji. I v restauracích na pláži se dozvídáme, že nemají žádné kšefty, protože letos jsou tu zejména Indové – a ti využívají výhodné předplacené „balíčky“, takže se stravují výhradně v hotelích.

Na uvítanou dostáváme drink – čerstvou ovocnou šťávu – je moc dobrá. Pak si hodíme věci do pokoje s výhledem na moře a letíme na pláž. Je asi pět hodin odpoledne, sluníčko už není agresivní a voda je příjemně teplá. Musím přiznat, že po několika měsících v Indii jsem ani náhodou nečekala takhle čistou a upravenou pláž. Byla jsem vlastně připravená na nějaké ty odpadky a hodlala je velkoryse tolerovat – a ono nic, čisto! Pár psíků odpočívá ve stínu lehátek nebo kamenů, ožívají až v noci. Létá tu spousta krkavců, občas po nich některý pes vystartuje.

Zaplaveme si, chvíli zevlujeme po pláži a pak se jdeme do hotelu zkulturnit na večerní procházku. Vydáváme se stezkou podél pláže, přelézáme kameny, kořeny stromů, já u toho dost hudruji, protože špatně vidím (nejen kvůli oční vadě, už je tma…), jsem nemehlo a cítím, že se každou chvíli rozplácnu a odřu si kolena. Ondra jde přede mnou a trpělivě poslouchá mé brblání. Pak ucítím v dlani vlhký čenich a vyjeknu. Za mnou jde hafan – chce se kamarádit a rozhodně nás nechce nechat na pokoji. Slézáme z kamenů do písku na pláž – a málem zakopneme o další psiska. Je jich tu plno, někteří se jen tak potloukají, jiní spí stočení do klubíčka. Protože je tma, bojíme se, abychom na některého z nich nešlápli a lezeme zpátky na cestu.

Personál prázdné restaurace nás nabádá, abychom šli dovnitř a dali si večeři. Prodavači prázdných krámků podél hlavní cesty nás také lákají dovnitř. Nemají moc zákazníků. Všem slibujeme, že „zítra“ určitě přijdeme něco koupit, ale zatím si jen monitorujeme terén a okukujeme zboží. Samozřejmě, že je to tady pro nás levné, oni to vědí, ale copak je můžeme všechny spasit? Vždyť máme jen jeden kufr – a co bychom pak se všemi těmi cetkami dělali? Navečeřet se jdeme k našemu hotelu, je tu příjemné posezení u bazénu. Jako předkrm si dáváme česnekový chléb se sýrem, pak kuřecí šašlik a vegetariánský „sizzler“, což je spousta grilované zeleniny a nějaký zeleninový karbanátek, vše servírované na kovovém rozžhaveném tácu, aby to nevychladlo. Když nám donesou jídlo, vše se ponoří do tmy. Opět výpadek elektřiny. Čekáme a čekáme, potmě se moc jíst nedá a měsíc se fláká za mrakem. Ale stejně je to romantika – poslouchat šumění moře, sledovat černé siluety palem všude okolo… Na další den plánujeme procházku ke zdejšímu majáku a koupání, pak podnikneme nějakou celodenní výpravu.