Čekání na orangutána

Byl to nejsilnější zážitek z celé naší malajské dovolené. Možná i díky prožité nejistotě, jestli přijdou nebo nepřijdou, uvidíme je nebo neuvidíme…a jací budou?

samec Ritchie

7.8.2009, Malajsie, Sarawak

Orangutáni patří mezi největší primáty na světě. Žijí téměř výhradně na stromech, v deštných pralesech na ostrově Borneo (Malajsie a Indonésie) a rovněž na severu ostrova Sumatra. „Orang“ znamená v malajštině lidé, „utan“ je odvozeno z malajského „hutan“, neboli les. Tito „lesní lidé“ dosahují výšky 150cm a váhy do 100kg (samci, samice jsou menší a váží zhruba polovinu). Živí se ovocem, milují divoké fíky a příšerně smradlavé duriany. Kromě toho nepohrdnou mladými listy, hmyzem, kůrou, vejci, květy nebo malými ještěrkami.

Semenggoh wildlife centre je záchranná stanice pro zvířata, která byla zraněna, osiřela nebo byla ilegálně držena v zajetí. Toto centrum je vzdáleno pouhých 24km od Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak na ostrově Borneo. Orangutáni tady žijí volně v pralese, který obklopuje budovy vedení centra a jsou dvakrát denně dokrmováni – to je šance pro turisty, spatřit je na vlastní oči. Nikdo Vám ale nezaručí, že orangutáni se skutečně na krmení dostaví, zejména, pokud je v lese právě dostatek ovoce, jako jsou fíky nebo duriany. Turisté to vědí, přesto všichni v koutku duše doufají, že právě jim se nějaký ten orangután ukáže. Ani my jsme nebyli výjimka.

Vypravili jsme se do centra hned ráno hotelovým tranzitem. Mysleli jsme, že v devět hodin tam třeba nebude tolik lidí. Jaký to byl omyl! Všichni turisté na Borneu se asi právě rozhodli, že chtějí vidět orangutány v jejich přirozeném prostředí. Byli jsme trochu rozladění ze slečinek v minisukních a plážových botičkách. Proboha, vědí vůbec, že jdou do pralesa? Průvodce si nás shromáždil u branky, vedoucí k místu krmení a seznámil nás s pravidly chování v centru. Žádné jídlo nebo pití, přísný zákaz kouření, rovněž zákaz trhání rostlin nebo sbírání živočichů a odhazování čehokoli. Velmi sugestivně působí nástěnka s fotografiemi krvavých zranění, způsobených orangutány. Jsou tu vyfoceny potrhané ruce a nohy, sešívané ošklivé rány a strašidelné modřiny – projevy orangutání náklonnosti. Jsme nabádáni, abychom se ke zvířatům nepřibližovali, ale sledovali je z bezpečné vzdálenosti.

Potichoučku jako pěny se vydáváme úzkou stezkou do pralesa. Krmiči už jsou na místě, na dřevěné plošiny na kůlech rozkládají banány, vařená vejce a další dobroty. Hlediště pro turisty je umístěno přímo naproti těmto plošinám a je odděleno malým údolíčkem. Lidé přibývají, ale kupodivu se vejdou – hlediště je stupňovité, takže nikdo nemá problém s tím, že by špatně viděl. Na to, že je tu tak stovka lidí, všichni dodržují pravidla, skoro nemluví a když, tak jen šeptem – a všichni upřeně pozorují místo, kam by se měli orangutáni dostavit na snídani. Krmič začne halekat do pralesa takovým způsobem, že by se za to nemusel stydět ani Tarzan. Huláká ze všech sil „éóéóéóéó“. Po půl hodině tichého čekání začínáme být nervózní. Ano, byli jsme upozorněni, že nemusejí přijít, ale přece se to nestane právě nám! 

Krmič se vysílačkou domlouvá s ostatními správci centra, kteří se pohybují v okolí. Najednou jeden z nich přiběhne, vezme si od krmiče trs banánů a zmizí s ním v pralese. Napětí stoupá, něco se děje! Po dalších deseti minutách se jeden ze správců vynoří z lesa přímo za našimi zády a volá, ať jdeme všichni pryč, že se blíží nejdominantnější samec, Ritchie. 

Všichni najednou ožijí, chystají si fotoaparáty – a nehýbají se. Z lesa se ozývá praskání větví. Správce naléhavě vysvětluje, že se tudy Ritchie potřebuje dostat k plošině se žrádlem, ať mu uvolníme cestu. Může být nebezpečný a nebo si to taky může rozmyslet a nepřijít, když nás tam bude tolik. Odcházím mezi prvními a nechápu, co těm lidem tak trvá. Pak mi to dojde. Oni prostě odejít nechtějí! Čekali hodinu na orangutána, tak se teď nikam nehnou! Blbci. Strážci musí použít mírného nátlaku, aby lidi jakž takž dostali z hlediště na stezku. Jsme teď rozděleni na dvě skupiny, hlediště prázdné. Panuje tichá rivalita o místa, z nichž je dobře vidět. 

Všude okolo jsou silné liány, po kterých by se opičák mohl hravě dostat přes údolí až na plošinu ke žrádlu. Za chviličku se vynoří z lesa a vyhoupne se na zábradlí hlediště. Hrdý a vznešený obr s hustou třpytivou srstí. Pomalu a se znatelným opovržením si nás všechny prohlédne a pustí se do banánů, na které ho sem správce nalákal. „Tak vy si myslíte, že já se Vám budu vystavovat jako v cirkuse…na to zapomeňte!“ běží mu možná hlavou. Ale i kdyby si nemyslel vůbec nic. Prostě se rozhodl, že posvačí v hledišti. Krmič na plošině bleskově balí všechny laskominy do škopku a přebíhá po lávce údolíčko, aby donesl potravu Ritchiemu. Dělá to pro bezpečnost nás všech. Dokud je opičák zaujatý žrádlem, neublíží nám.

V davu je cítit vzrušení. Správce nás pouští Ritchiemu na dosah. Ten spokojeně a pomaličku žvýká ovoce. Vajíčka umí vyloupnout ze skořápek naprosto bravurně. Spouště fotoaparátů cvakají. Ritchie si musí připadat jako hollywoodská hvězda na červeném koberci. Stojím pod úrovní hlediště, opírám se zády o mohutný kmen a pozoruji orangutána ze vzdálenosti cca tří metrů. Žádné mříže, žádná klec, jen prales kolem. Prales, ve kterém žijí další orangutáni – mladí dorostenci i samice s mláďaty. Fascinuje mě to. Když Ritchie dojídá, začnou nás správci pomalu vyhánět na stezku. Nikomu se nechce odejít, otáčíme se a zdržujeme. Všem září v očích pocit vítězství: „A přece přišel!“

Náš řidič už nás netrpělivě vyhlíží. Jedeme ještě na krokodýlí farmu. Je rozlehlá a nad některými „kousky“ mi hrůzou vstávají chlupy na těle. Pozorujeme krmení krokodýlů, kdy zřízenec spustí na laně přes jezírko mrtvé kuře a krokodýli vyskakují z vody a chňapou po něm. Krokodýlí zuby budí respekt, ale dělí nás od nich ploty a mříže, takže se cítíme v bezpečí. Nic už nemůže přebít zážitek s orangutánem! 

Hezký den!