A monzun pořád nikde!

Dnes má být v Dillí a okolí až 51°C. Sprchne tak jednou za týden na pět minut, aby se neřeklo, ale jinak je tady sucho a horko. Monzun byl hlášen na přelom června a července a stále někde mešká.

ještirkaautor: Ondra

Indka Mala, která se mnou chodí na lekce Bollywoodského tance, mi se škodolibým úsměvem na rtech sdělila, že vlhké horko v období monzunu je mnohem horší, než horko suché, které panuje nyní. A že „people will be dead“. Tak nevím, jestli se mám nebo nemám na příchod monzunu těšit. Prý bude letos málo pršet. Zatím, kdykoli se objevila nějaká krátká přeháňka, panovala venku radostná nálada. To byste museli vidět. Ty krávy mají najednou nějak veselejší a živější výraz, psi a děti se ráchají v kalužích špinavé vody, dospělí nastavují dešti tvář. Vzduch aspoň chvíli voní, protože se usadí všudypřítomný prach.

Nemyslete si, že chci dnes psát jen o počasí, ale přiznávám, že ho nějak víc řeším, od té doby, co jsem přijela do Indie a začalo mi být horko.

Ještěrky.

Ještěrky jsou roztomilí, nenároční domácí mazlíčci. Můžete jich mít v bytě několik, přestože bydlíte (jako my) až ve dvacátém patře. Přes den spí v tmavých úkrytech, jen občas vylezou, když se jim zdá, že už je v bytě dlouho klid. V hojnějším množství se začínají objevovat večer – vyhřívají se na stěnách u svítidel, lezou i po stropě. Tolerujeme je, protože požírají hmyz a nijak nám neškodí. Včera jsem například zachraňovala maličkou ještěrku, která spadla do dřezu a po kluzkých stěnách se nemohla vyškrábat ven. Protože byla schovaná mezi nádobím a já si jí včas nevšimla, trošku jsem ji namočila. Záchranná mise trvala asi 10 minut, než jsem pochopila, že jí budu muset ze dřezu pomoci. Stačil hadr, po kterém se nakonec vyškrábala na linku. Další jsem vyháněla ze sprchy, když jsem se chtěla jít umýt. Není příjemné se sprchovat, když vám nad hlavou visí ještěrka.

Švábi.

Šváby naštěstí doma nemáme. Tedy – nejsou vidět. Pouze jednou v noci jsem objevila švába v záchodě. (Měl tak 7cm na délku.) Radši nechci vědět, kde se tam vzal. Ale v řadě indických domácností je běžné, že se švábi všech velikostí vesele prohánějí po podlaze. Prvního opravdu velkého „kokrouče“ (anglicky cocroach) jsem viděla v obchodě Spencer´s mezi pestrobarevnými povlaky na polštáře. Zavolala mě k němu kamarádka Míša – prý ať se jdu podívat, co všechno se dá v regálech najít. Našeho pohoršení si všiml i prodavač Když přišel blíž, ukázaly jsme na brouka a tázavě se zadívaly na prodavače. Vzal brouka do ruky a strčil ho Míše pod nos – asi aby si ho mohla dobře prohlédnout. Když uskočila, začal se nezdvořile chechtat a hodil brouka na zem pod regál.

Plavání.

Od června chodíme pravidelně plavat do blízkého bazénu. Míša s Markem odjeli na prázdniny do ČR a půjčili nám svoje členské kartičky do zdejšího klubu. Plavání je vůbec kapitola sama pro sebe. O Indech se totiž všeobecně ví, že plavat moc neumějí. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Výuka plavání do školních osnov v Indii zařazena není, takže závisí pouze na rodičích. „Náš“ bazén je mělký, když si kleknete na dno, hlava vám kouká ven, takže je vhodný i pro neplavce. Plácají rukama i nohama, cákají na všechny strany, kousek „plavou“, kousek jdou, ale hlavně – hrozně se pletou. Tak jako jsou Indové neukáznění na silnicích (viz můj minulý článek), tak jsou nedisciplinovaní i v bazénu. Zásadně se nekoukají, kam plavou. Nedávají pozor, jestli někoho porazí nebo neporazí, prostě se nadechnou, položí se do vody a „jedou“. Včera jsem si v klidu plavala – a najednou na mě z okraje bazénu skočil pán, přestože je skákání zakázáno, kvůli nedostatečné hloubce. Nebylo to nic hrozného, skočil mi na nohy a začal se tam plácat…ale neřekl ani „sorry“. Když bude v bazénu dvacet lidí, kteří budou ukázněně plavat po celé jeho délce, vždycky se najde minimálně jeden jedinec, který si umane, že bude plavat na šířku – všem navzdory. A samozřejmě si nebude dávat pozor na to, zda někomu náhodou nezkříží cestu. Dalším nešvarem je to jejich věčné a hlasité smrkání, frkání a krkání. I v bazénu. Abych ale nebyla pouze za tu „zlou“ Evropanku, musím přiznat, že se zálibně koukám na všechny Indy a Indky, kteří si chodí do bazénu skutečně zaplavat a umějí to.

Služby.

V Indii bez výjimky platí: „Náš zákazník, náš pán“. Čeští obchodníci by se od Indů mohli mnohé naučit. Hlavně co se týče celkové úslužnosti a chování k zákazníkovi. Pokud si v obchodě nakoupíte, je běžné, že vám zboží do tašek rovná personál. Tašky vám poté odnese až k autu. Já většinou chodím na nákup pěšky a pak musím složitě vysvětlovat, proč nechci odnést tašky, že nemám vůz, že to zvládnu sama. Dvacetilitrový barel pitné vody vám dovezou domů zdarma, stejně jako jakékoli jiné zboží. Rozvozy zboží zdarma provozují lékárny, masny, restaurace i všechny ostatní obchody. Pokud si zakoupíte oblečení a nesedí vám, je naprosto běžné, že vám ho zdarma upraví ještě týž den. Ano, vím, že v lepších obchodech toto funguje i u nás, ale v Indii se s touto službou setkáte i u stánku na tržnici. A jeden příklad za všechny – kupovala jsem ve staré části Dillí v malém rodinném obchůdku stříbro. Líbily se mi jedny náušnice, ale chtěla jsem k nim i přívěšek na krk, který neměli. Prodavač jednoduše přinesl další pár stejných náušnic a z jedné mi okamžitě přívěšek na krk vyrobil. V Čechách by mi řekli, že ho prostě nemají.

Dnes tedy končím svůj blog o Indii a Indech přívětivě. Mějte se moc hezky.