Pokud byste, ve své době, znali tyto informace, pravděpodobně by Vás čekal trest smrti nebo dlouholeté vězení za špionáž. Tehdy se totiž jednalo o přísně utajované zbrojní projekty na jejichž vývoj a výrobu byly vynaloženy obrovské finanční prostředky. Pokusme se poodhalit roušku tajemna a vstoupit do světa racionálního výzkumu i šílených vědeckých teorií.
Tento článek je pokračováním série, ve které se Vám, v krátkosti, budu snažit zprostředkovat nejzajímavější a nejkurióznější zbrojní projekty minulého století. V tomto, předposledním dílu, se zaměříme na nerealizované projekty nacistické Třetí říše, které dodnes obestírá rouška tajemna a nejsou veřejnosti příliš známé.
Orbitální dálkový bombardér Silbervogel
Návrh orbitálního dálkového bombardéru Silbervogel (Stříbrný pták) vznikl v druhé polovině 30. let v konstruktérské kanceláři Dr. Eugena Sängera. Ten v roce 1935 publikoval v rakouském časopise Flug první ze svých článků o letounu na raketový pohon. Další vyšel v únoru 1936 a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Krátce poté se totiž na vědce obrátilo německé ministerstvo letectví se žádostí o spolupráci. Dr. Sänger dostal za úkol vybudovat tajný výzkumný ústav ve městě Trauen, a zahájit práce na vývoji a výrobě dopravního prostředku, jenž měl být schopen dosáhnout oběžné dráhy Země. Úkolem Silbervogelu měly být dálkové bombardovací lety nad územím Spojených států (v rámci projektu tzv. „Amerika Bomber").
Letoun měl být schopen létat ve stratosféře rychlostí mnohonásobně převyšující rychlost zvuku, maximálně až 22 100 km/h. Plochý trup byl navržen tak, aby generoval vztlak a klínovitá křídla díky tomu nemusela být příliš velká. Řízení měly obstarávat malé ocasní plochy. Značnou část zadní části trupu vyplňovalo palivo, jehož nádrže se nacházely před mohutným hlavním a dvěma pomocnými motory. Uprostřed letounu byla pumovnice a vepředu velké nádrže na okysličovadlo. Pilot měl sedět v přetlakové kabině téměř ve špici, za šachtou přední podvozkové nohy. Prázdná hmotnost letounu byla vypočítána na necelých 10 tun, přičemž v pumovnici měl stroj nést jedinou bombu o hmotnosti 3,6 tuny. Vzhledem k rychlosti stroje nehrozilo napadení nepřátelskými stíhači a proto se ani nepočítalo s žádnou obrannou výzbrojí.
Neméně pozoruhodný jako samotná konstrukce byl i profil letu. Jako vzletová dráha měla sloužit 3 km dlouhá kolejnice, po níž se pohyboval raketovým motorem tlačený vozík. Na něm upevněný letoun měl vzlétnout pod úhlem 30 stupňů a po dosažení výšky 1500 metrů letět rychlostí 1 850 km/h. Teprve tehdy bylo plánováno zažehnutí hlavního raketového motoru, jež by po 8 minutách letu a spálení 90 tun paliva stroji udělil již zmíněnou maximální rychlost 22 100 km/h a vynesl jej do výšky 145 km (dle některých pramenů až 280 km). Poté měl raketoplán klouzavým letem zamířit zpět do atmosféry, opět se od ní ve výšce cca 40 km „odrazit" a dále pokračovat stále menšími „skoky", asi jako když házíte „žabky" na hladině rybníka. Tento neobvyklý způsob letu měl rovněž pomoci chlazení povrchu letounu rozpáleného třením vzduchu. Po návratu do atmosféry by raketoplán normálně přistál na podvozek.
Konkrétně měl Silbervogel odstartovat z Německa, odhodit pumu na USA a přistát buď v Tichomoří na území ovládaném Japonci, nebo po obletu Země opět v Německu.
Orbitální dálkový bombardér Silbervogel za letu na hranici vesmíru.
Létající talíře
V březnu 1950 vyšel v německém časopisu Der Spiegel článek o tom, že v Praze byl koncem 2. světové války vyvíjena jedna z tajných zbraní Třetí říše - létající talíře.
V roce 1941 začala údajně Třetí říše experimentovat s kruhovými létajícími stroji. Na těchto pokusech se měli podílet němečtí experti Rudolf Schriever, Klaus Habermohl, Richard Miethe a italský inženýr Giuseppe Bellonzo. Přinejmenším Schriever a Habermohl měli pracovat u filiálky BMW v Praze. Dne 14. února 1945 zde měl být zalétán prototyp stroje, který během 3 minut vystoupal do výšky 12 400 m a dosáhl v této době nevídané rychlosti 2 000 km/h. V horizontálním letu měl dosahovat rychlosti dokonce 4 000 km/h. Testování těchto strojů prý probíhalo na vojenském letišti v Praze - Kbelích.
Další z údajných nacistických létajících talířů, měly být projekty leteckých min V-7 Feuerball (Ohnivá koule) a Kugelblitz (Kulový blesk), se zabudovanými pulsačními motory. Tyto letecké miny měly být řízeny ze země. Měly doletět ke svazům spojeneckých bombardérů, zde explodovat a ničit nepřátelské letouny svými střepinami a tlakovou vlnou. Podle některých zdrojů byla V-7 údajně vyzkoušena a koncem března 1945 dokonce úspěšně bojově nasazena. Veškeré tyto "projekty" je však třeba brát s nadhledem a odsunout jejich existenci do říše fantazie.
Podle některých „ufologů" spočíval hlavní výzkum létajících talířů na tajné nacistické společnosti Vril a později na speciálních složkách Waffen-SS, s níž byla tato společnost propojena. V rámci Waffen-SS se létajícími talíři měla zabývat skupina Schwarze Sonne (Černé slunce). V současné době jsou některé z výše uvedených „vědeckých poznatků" prezentovány na světové neonacistické scéně jako důkaz nacistické nadřazenosti. Šiřitelé těchto bludů tvrdí, že Němci byli jako "vyvolení Árijci" ve spojení s mimozemšťany, a dokonce že se mohou nacisté díky současnému pobytu v "mimoprostoru" (kam se v době porážky Třetí říše, v roce 1945, dopravili pomocí létajících talířů) opět vrátit.
Nacistické letající talíře - pouze fantasmagorie některých "ufologů".
Supertěžké tanky P. 1000 Ratte a P. 1500 Monster
Adolf Hitler (mimochodem, stejně jako Stalin) byl mezi konstruktéry vojenské techniky dobře známý svou maniakální posedlostí gigantickými projekty. V roce 1945, po porážce nacistické Třetí říše, objevily spojenecké technické týmy (jejichž úkolem bylo pátrání po německých tzv. „zázračných zbraních" - Wunderwaffen) plány gigantických tanků Landkreuzer P. 1000 Ratte (Krysa) a Landkreuzer P. 1500 Monster.
Tank Landkreuzer P.1000 vycházel z představ bitevního křižníku, pevnosti na pásech, pohybujícího se po zemi. Měl být stavěn v loděnicích a vyzbrojen námořní výzbrojí. P. 1000 měl být poháněný čtyřmi 24-válcovými dieselovými motory MAN V12Z32/44 (používanými na ponorkách, o celkové síle 34 000 koňských sil) nebo (alternativně) osmi 20-válcovými motory Daimler-Benz MB 501 (používanými na hlídkových člunech, o celkové síle 16 000 koňských sil).
Údaje o výzbroji se dle různých zdrojů liší a je pravděpodobné, že byly projektovány různé verze. Některé měly mít dva 28 cm kanóny SKC/28, jako tzv. kapesní bitevní lodě (Panzerschiffen) třídy Deutschland. Jiné, dva vylepšené 28 cm kanóny SKC/34, které byly použity u těžkých křižníků třídy Scharnhorst. Další výzbrojí měl být 12,8 cm tankový kanón a celkem 10 lehkých flaků (protiletadlových kanónů). Tank měl být dále vybaven malou garáží, kde by bylo možné přepravovat dva průzkumné motocykly BMW R12. Celý tento obrněný kolos se měl pohybovat rychlostí až 40 km/hod, přičemž hmotnost prázdného vozidla měla být 1000 (s palivem a municí až 2000 tun). Vývoj celého projektu definitivně zrušil Albert Speer (ministr zbrojního průmyslu Třetí říše) v roce 1943. Speer vysvětlil Hitlerovi, že na projekt nejsou zdroje a že takový kolos by se na bojišti pouze obtížně pohyboval (nehledě na problémy s dopravou na frontu).
Další ukázkou Hitlerovy megalomanie měl být Landkreuzer P. 1500. Mělo se jednat o supertěžké samohybné dělo, jehož hlavní výzbrojí měl být 80 cm kanón K (E) - stejný, jaký byl použit na těžkých železničních dělech Schwere Gustav a Dora. Doplňkovou výzbrojí měl tvořit pár 15 cm houfnic sFH 18 a několik protiletadlových flaků MG 151/15. Váha prázdného vozidla měla být neuvěřitelných 1500 tun (s palivem a municí až 2500 tun) a osádku mělo tvořit 100 mužů. Tento projekt byl, stejně jako P. 1000, v roce 1943 zrušen.
Supertěžký "pozemní křižník" P. 1000 Ratte (a vedle něho stojící obrněný transportér SdKfz 251)
Zdroje:
časopis 21. století (http://www.21stoleti.cz/), časopis Reflex (http://www.reflex.cz/) a http://www.palba.cz/
Dokončení příště...
Další díly seriálu naleznete zde:
