Podplukovník
Stanislav Jevgrafovič Petrov. Jméno, které naprostá
většina lidí nikdy neslyšela. Přesto nám všem
v roce 1983 tento sovětský důstojník
pravděpodobně zachránil život, když svým
neohroženým rozhodnutím a chladnou hlavou zabránil
vypuknutí jaderné války.
Pershing IIU.S. Military
Stanislav Petrov se narodil roku 1939. V roce 1983 sloužil v hodnosti podplukovníka sovětského letectva jako velitel směny na velitelském stanovišti Serpuchov-15. Úkolem tohoto stanoviště bylo shromažďovat a vyhodnocovat informace ze sovětských satelitů včasného varování. Tyto satelity snímaly území Spojených států (USA) a dalších zemí NATO a měly sloužit jako prvotní varování v případě, že by byly odpáleny mezikontinentální balistické střely proti Sovětskému svazu (SSSR).
Petrov by onoho osudového 26. září 1983 ve službě v podzemním bunkru stanoviště Serpuchov-15. Třicet minut po půlnoci se rozezněla siréna poplachu. Počítače hlásily, že z území USA byla proti SSSR odpálena jedna mezikontinentální balistická střela. Petrov předpokládal, že pokud by se USA rozhodly provést prvotní jaderný úder, byly by najednou odpáleny stovky střel. Proto vyhodnotil celou situaci jako počítačovou chybu a nenahlásil „jaderný útok“ nadřízenému velitelství. Standardní strategií SSSR v té době bylo reagovat na první indicii amerického jaderného útoku vlastním masivním odpalem všech jaderných raket.
Po chvíli systém včasného varování opět hlásil odpálení dalších čtyř mezikontinentálních balistických střel. Je potřeba si uvědomit, že každá střela je vyzbrojena 3 – 10 samostatnými jadernými hlavicemi (MIRV), takže, pokud by se jednalo o opravdový útok, nebylo by zasaženo jen pět cílů, ale pravděpodobně desítky.
I tentokrát byl Petrov přesvědčen o tom, že systém vysílá chybná hlášení. Neměl však žádný další způsob, kterým by se mohl přesvědčit. Radary protiraketové obrany na území SSSR byly schopné zachytit přilétající mezikontinentální střely pouze v závěrečné fázi letu, kdy by do dopadu zbývalo pár minut. Toto rozhodnutí vyžadovalo obrovskou osobní odvahu, neboť jakýkoli chybný úsudek mohl znamenat katastrofu. Navíc, jakákoli osobní iniciativa byla v sovětské armádě přísně potlačována a někdy i trestána.
Petrov později vzpomínal na napjatou atmosféru v podzemí stanoviště Serpuchov-15: „Mým úkolem bylo řídit činnost směny velitelského stanoviště. Když počítače ohlásily první odpal, všichni zbledli strachem. Ihned jsem začal vydávat rozkazy, abych uklidnil situaci. Z mého vyvýšeného křesla jsem mohl vidět v místnosti pode mnou pět ovládacích pultů a u každého z nich operátora. Všech pět jich vyskočilo ze svých křesel a s obavami v očích se dívali nahoru na mě. Ptal jsem se sám sebe, jestli na sebe vezmu zodpovědnost za rozpoutání 3. světové války a sám sobě jsem si odpověděl – ne.“
Na pultu před Petrovem blikalo tlačítko „START“, které měl velitel směny zmáčknout v případě zahájení prvotního jaderného úderu ze strany USA. Měl dvě možnosti: Buď mohl celou záležitost považovat za chybu systému a „útok“ nenahlásit nadřízeným (což bylo v přímém rozporu s nařízeními, která v té době platila) nebo zmáčknout blikající tlačítko a pravděpodobně rozpoutat jaderný Armageddon.
Pokud by Petrov nahlásil celou událost nadřízeným, je velice pravděpodobné, že by byl zahájen sovětský jaderný protiútok proti americkému „jadernému útoku". Vzájemné vztahy mezi USA a SSSR byly totiž v roce 1983 velice napjaté. Pouze tři týdny před touto událostí byl sovětským letectvem sestřelen civilní dopravní letoun Boeing 747-230B jihokorejských aerolinií při letu z Anchorage (na Aljašce) do Soulu (v Jižní Koreji), který se z důvodu navigační chyby odchýlil od své trasy a dostal se nad území SSSR. Při tomto neštěstí zahynulo 269 cestujících a členů posádky, včetně amerického kongresmana Larryho McDonalda. Zároveň se v této době dokončovaly přípravy na masivní vojenské cvičení NATO nazvané Able Archer 83, které sovětská tajná služba KGB vyhodnotila jako možnou přípravu na zahájení jaderné války ze strany NATO.
Celý poplach byl později vyhodnocen jako falešný, neboť došlo k odrazu slunečních paprsků od oblačnosti, která se nacházela ve vysoké vrstvě troposféry. Tento velice silný odraz slunečních paprsků optická čidla na sovětských satelitech považovala za plameny motorů startujících amerických mezikontinentálních střel.
Petrov při vyšetřování celé události prohlásil, že nenahlásil celý „útok" neboť:
1. pokud by se USA pokusilo o neočekávaný prvotní jaderný úder proti SSSR, odpálilo by většinu svých jaderných střel najednou. Jednalo by se tedy o stovky až tisíce střel - ne jednu nebo pět;
2. celý systém včasného varování byl nový a často u něj docházelo k různým poruchám;
3. radary protiraketové obrany na území SSSR nehlásily žádné cíle ani po mnoha minutách od zahájení „útoku".
Po zahájení vyšetřování byl podplukovník Petrov pochválen velitelem protivzdušné obrany SSSR (PVOS) generálplukovníkem Jurijem Votintsevem za to, jak celý incident vyřešil. Později, když začalo být jasné, že celý systém včasného varování má obrovské technické nedostatky, byl Petrov „uklizen" na méně exponovanou funkci (zřejmě proto, aby byla celá událost a technické nedostatky zakamuflovány před západními tajnými službami). Navíc se stal politicky nespolehlivým, neboť jeho nadřízení začali pochybovat o jeho případné reakci, pokud by byl americký "útok" skutečný. Byl mu zastaven kariérní postup a proto se rozhodl pro dobrovolný předčasný odchod do zálohy.
V současné době žije Stanislav Petrov, zapomenutý hrdina šílenství Studené války, poklidným životem penzisty ve městě Frjazino v Rusku. Málokdo z jeho sousedů ví, že je to muž, který zachránil svět.
Díky, podplukovníku Petrove za to, že dnes žijeme!
Stanislav Jevgrafovič Petrov - podplukovník ve výslužbě ve svém bytě.
Stanislav Petrov na půdě OSN v New Yorku v roce 2006.
