V opilosti...

… je spoustu věcí jinak. Chováme se jinak, mluvíme jinak a děláme věci, které bychom normálně nedělali. Taky se říká, že se v opilosti vždycky mluví pravda. Je to pravda?

Takové zamyšlení musí mít důvod. I to moje ho má, samozřejmě. A je jím taková ta správná hladinka, taková ta přemýšlivá, ani málo, ani moc… I když ani nevím, jestli mám nárok si ve svých dvaceti osmi letech takovou úvahu dovolit. Myslíš, Ivčo, že už toho máš dost nachlastáno? Ale ono přeci jen o to nejde. Protože opilost má podle mě strašně moc druhů. A člověk žijící tak intenzivně, jako žiju já, se v různých stavem opilosti nachází poměrně často. Což zní hrozně. Ale jenom zní, fakt!

Opilá láskou. Tak často a rády, milé dívky, toto přirovnání používáte, ne? No však ano, protože to je taky takovej stav, kdy je všechno jinak, svět se jinak točí, lidi se nemračí, sluníčko svítí, i když nesvítí, a my se usmíváme, i když ta blbá tramvaj nejede, přestože dávno jet měla. V práci jsme zadarmo drahé a doblba umíme čumět třeba celé hodiny. Je to ta opilost, při které můžeme klidně sednout za volant – samozřejmě s rozmyslem! Vůbec nevadí, když to trvá celé dny nebo roky, všechno je přece v pořádku, nic nespěchá, všechno počká, nic nebolí… A napáchané škody nám každý odpustí. Potud v pořádku.

Taky štěstí… tak křehký a všeobjímající pocit, který může způsobit úplná maličkost. Když vás někdo pochválí a nepřipadáte si úplně marná. Když se vám něco fakt povede. Když jste na někoho pyšní. Když je někdo pyšný na vás. Když vás potká něco nového, nečekaného a krásného. Když si třeba jenom prostě uvědomíte, že to málo, co máte, vám stačí k tomu pocitu, že byste klidně mohli vzlétnout… Když vás v práci něco úplně zarazí pod stůl a vy víte, že o jeden stůl dál sedí někdo, kdo vám nabídne nejen rameno, ale klidně celou náruč… Zažívám ten pocit i při poslechu své zamilované písně, je to to štěstí, že někdo vytvořil něco, co se mě tolik dotýká, co mě tolik povznáší a hladí na duši, že existuje takový neuvěřitelný souznění… To všechno je štěstí. To všechno nás může opít. Taky celkem neškodně.

Nevybavila jsem na pro psaní této úvahy přečtením žádné odborné literatury. Vybavila jsem se dvěma dvojkami bílého, velkým fernetem a malou hruškovicí. To se občas prostě povede večer, žejo. Spoustu smíchu, spoustu dobré nálady a spoustu upřímnosti. Kde se najednou bere?

Jak to, že najednou nebolí to, co normálně svírá naše srdce? Jak to, že nám přijde vtipný i pohled na psa, který proběhne naprosto normálně kolem? Jak to, že se uchylujeme k věcem, ke kterým v běžném stavu nemáme odvahu? Já vím, samozřejmě to všechno má přesné, logické a vědecké vysvětlení, tomu ale stejně nebudu rozumět a nebudu na něj myslet, když budu hledat ten správný klíč a pak se s ním budu snažit trefit do zámku, takže díky, rozvádět zde biologické teorie nebo chemické reakce nemá žádný smysl.

Prostě je to tak. Nacházím se často ve společnosti, kde se něco popíjí, někdy víc, někdy míň, někdy s mírou, jindy zase s Vaškem, s Jirkou… to máte těžký, no… Vždycky s někým držíte krok nebo někdo drží krok s váma. A pak jsou tady ty stavy. Když přijde nějaké trápení, pít na žal je taky řešení. Blbý, kdo to zkusil, ví to. Chvilku to zabírá, a když potom člověk vystřízliví, na chvilku třeba pochopí, proč se lidi v zoufalství uchylují k alkoholu a propadají mu. Prostě to míň bolí, všechno. Ale je to špatně, hrozně špatně.

Se sklenkou raději jásejme, slavme a bavme se. Když už, tak ať je aspoň sranda. Když potom ztrácíme zábrany, tancujeme na stole, zpíváme karaoke nebo recitujeme básně neznámých autorů… A máme tolik odvahy, že píšeme zprávy s nějakým zásadním sdělením, někomu třeba zásadnímu a pak je neodesíláme. Nebo odesíláme a myslíme si v tu chvíli, že je to to nejlepší, že přesně tohle musíme tomu člověku v tuhle chvíli sdělit.

Já to totiž dělám. Píšu lidem na všechny strany a úplně vidím některé své kamarády a kamarádky, jak se při čtení této části usmívají. Potřebovala bych vědět, co se to děje, co dodává člověku tu odvahu sdělit někomu něco, co je stejná pravda ve stavu opilosti i střízlivosti. Někde tam hluboko uvnitř to vím, že to tak je, že to tak cítím, že si to myslím a po pár sklenkách z toho udělám věty a kliknu na odeslat. Často tím napáchám nenapravitelné škody. Ale asi to potvrzuje to, co se říká. Že se v opilosti mluví pravda.

I sobě samému. A tak mě dnes v té mé drobné salónní špičce, jak se říká, napadlo, že se v mém životě asi něco změnilo a že mě to štve. Že se z jedné nejistoty stala najednou jistota, docela smutná a bolestivá. Že dokud jsem nevěděla, co se vlastně děje, ale měla nějakou naději, tak to bylo fajn. Že mi ze života najednou zmizela inspirace. Řekla mi „tak se měj“, pohladila po zádech a zůstala někde za mnou. Zůstal za mnou stát a koukal, jak odcházím, a pak odešel on a já jsem tady pořád. Pořád stejná, beze změny, nehýbám se z místa a nejde mi moc psát. Hrozně mě to štve, hrozně, teď když bych to tolik potřebovala, protože jsem si před sebe postavila nějaké výzvy a najednou nemám nikoho, kdo by mě vytočil do vrtule tak, že bych si sedla k počítači a napsala několik stránek. Nejde to, já se snažím, snažím se zbytečně a pak jsem zklamaná sama ze sebe.

No, tak tolik moje analýza současného stavu, se kterým nejsem moc spokojená. A říkám si – ne, nebudu doufat, že se to zlepší. Já pro to prostě něco udělám. Mám na to lidi, co mě vždycky podpoří, povzbudí a řeknou – ty seš pitomá, tak to přece není. A dáme si na to sklenku a bude nám fajn. Patří to k nám, patří to ke mně, patří to k životu. Je to o té míře. Já měla dneska vlastně docela dobrou, protože jsem něco napsala. Konečně.

Snad stejný názor budu mít i zítra, až to po sobě budu číst.