Už zase nežeru...

…a cvičím. A sem to píšu právě proto, že čím víc lidí to bude vědět, tím víc mě to bude nutit dodržet režim, který mi vyrval z rukou mléčnou Milku a nahradil ji okurkou a jinou jí příbuznou zeleninou. Ivča hubne, podruhé. Auvajs.

To máte tak. Bylo více důvodů, proč jsem se v březnu loňského roku rozhodla pro poměrně drsný detox a po něm pro něco, co jsem záměrně nenazývala dietou, ale právě tím REŽIMEM. Dieta je začarované, skoro až sprosté a odporné slovo, všechny diety, co jsem držela, trvaly zpravidla od pondělního rána do pondělního odpoledne, není tedy divu, že žádná z nich nedosáhla toho výsledku, který jsem požadovala. Diety jsou nefunkční, takže jsem s nimi jednou pro vždy skoncovala a začala doopravdy hubnout.

Kolik kilo? Nevím. Nevážím se. Bojím se těch čísel. A taky proč bych na váhu lezla, když jiná čísla mluví zcela jasně. Tak třeba kalhoty – o dvě velikosti dolů, to by šlo, ne? A to je pro mě natolik vypovídající, že na tu strašidelnou věc vlezu, až budu stoprocentně spokojená. Nebo spokojenější než jsem.

Teď spokojená nejsem. Pořád, i když dávno nejsem školou povinné dítě, pociťuji léto a prázdniny jako čas, kdy nic nemá řád a režim už vůbec ne. Přišlo léto, teplo, grilovačky, chlastačky, večírky, vycházky, ponocování, výlety, fesťáky… A tak šel můj režim… víte kam. Karlovarský festival, dovolená, další festival a počet akcí a večírků, grilovaček, bigbítů a skoro probdělých nocí byl zmnohonásobněn… Alkohol, který pro můj režim znamenal totéž co bůček na dobrou noc, byl úplně všude! Léto prostě. No co, začnu zase od září, ne?

Září, říjen – situace se nemění, prostě se jen open air akce přesunuly dovnitř. Konec října lomeno začátek listopadu – situace se mění a můj svět dělá kotrmelec, jaký jsem nezažila. Změna režimu přišla. Jen trochu jiná, než jsem plánovala.

Vždycky jsem si přála slyšet tu větu. „Mám tě rád takovou, jaká jsi.“ Tušila jsem, že by se mi mohla stát osudnou. Že s ní by mohl do mého života přijít zlom. A taky jo. Vlivem tohoto vyznání vám už pak řízek v půl druhé ráno nepřijde vůbec jako hřích. Řízek a maminčin perník jako zákusek. A od včera je ještě pár tvarohových knedlíků s jahodami, mňam… Všechno je tak krásný, dáme si ten řízek napůl, jdeme spolu spát, ráno se spolu probudíme. Myslím, že to řízky, perník a jahodový knedlíky skvěle dokreslují!

Dokud…

…dokud nepřijdou Vánoce, doba, kdy jsou řízky, perníky a jahodový knedlíky všude, úplně všude kolem, mají spoustu podob a k dispozici jsou v jakoukoli denní či noční dobu. Vstáváme v jedenáct, obědváme v pět, večeříme v půl dvanáctý… A pak mě najednou v noci vzbudí hrozný sen, kde jsme já a On jako Heduš a Ludánek Homolkovi. No nic, Ivčo, je čas…

Novoroční předsevzetí je snad jasný. Stejně jako je jasný, že se musí o týden posunout, protože je třeba dojíst ty vánočky, vanilkový rohlíčky a sladkosti nakoupené do zásoby do mé tajné kápezetky. No, i když… do léta času dost, možná že bych mohla ještě týden počkat a…

…a pak přišel dotaz z úst mé rodičky, který směřoval jasným směrem. „A už jsi zase začala chodit na tu jógu?“ Spolu s poměrně vše říkajícím a kritickým pohledem na mé problematické oblasti (konrétně na tzv. OTP nebo okrasný tukový prstenec) to byla dobře hozená rukavice, mami, díky. Tentokrát bez detoxu – jde se na věc. Ze dne na den.

Místo abych v pondělí odpoledne padla do křesla a snědla všechny kousky bábovky nafasované z domova, rozdám ji v práci kolegům a za dvě stě korun českých se snažím 90 minut cvičit jógu pod dohledem zkušené lektorky. Snídám ráno doma banán a v práci jogurt. Běžím na tramvaj a prohýbám se pod tíhou tašky plné mrkví, paprik a okurek, které musím během celého dne požírat, abych zahnala ten hlad. Což o to, to by i šlo. Ale mrkev prostě není tatranka, stejně jako ovesná kaše není koblížek. V době odpolední kávy se zákuskem si dávám odpolední mrkev s odpolední paprikou. Chutnají stejně jako ty dopolední i jako ty, co jsem měla včera, co budu mít zítra… co budu mít zřejmě do doby, než budu zralá na dvoudílné plavky. Padlo už něco o dovolené v Chorvatsku, hm, dobře. Že bych tedy poprvé v životě mořskému slunci ukázala břicho?

Hodila jsem na to téma řeč se svou podložkou na cvičení a vypadá to, že se domluvíme. Prý, když se budeme vídat pravidelněji, půjde to, tak si teď dáváme pokec každý večer a… vida, zjišťuji, že se mi vlastně stýskalo! Vzpomínám si na to, jak jsem si vloni na cvičení vypěstovala skoro závislost, pak toho kdožvíproč nechala a namluvila sama sobě (i asi ostatním), že mě vyřadilo zranění nohy.

Kecy. Všechno má na svědomí hlava, mrcha jedna nenažraná. A na každou platí něco jiného. Na tu mou jsou to fotky předtím a potom, fotka s dvěma bradami vs. fotka s jednou bradou. Fotka s naducanými tvářemi vs. fotka s ďolíčky na usměvavých tvářičkách té holky, co se vloni tak nějak znovu narodila. Fotky z loňského plesu v kalhotách vs. fotka z letošního plesu v sukni, v lodičkách na podpatku a s mužem po boku. Byl to ples hříchu, snědla jsem na něm, myslím, tak tři preclíky. Strašně dobrý preclíky! Moje hlava musí ale vědět, že drobné hříchy jsou povolené. Ono totiž stačí, když se s nimi smíříte a psychická pohoda vám režim nepokazí. Výčitky naopak ano.

Dělám to pro sebe. To je to, co si říkám, když držím v jedné ruce čokoládu a v druhé rajče. Jistě, možná se za mnou budou chlapi víc otáčet a mě to bude těšit, můj úsměv ale bude určen tomu, který se otáčet nemusí, stojí totiž po mém boku. A pro něj já tu chci být nejen hezká, ale hlavně zdravá. To je to, oč tu běží. Vím, že když jsem na začátku toho boje stála před zrcadlem, myslela jsem na to, jak na mě koukají ostatní. Teď už se koukám jen sama na sebe a není to ani trochu sobecký. Protože zrovna tohle je věc, kterou můžeme udělat všichni. Pro sebe a tím pádem pro všechny, kteří patří do vašeho života. Chci se mít ráda a budu se mít ráda, když se budu sama se sebou cítit dobře.

Proto tohle všechno. Je to trochu utrpení, co bychom si lhali, protože je hrozně nefér, že někdo sní osm řízků a nic to s ním nedělá, zatímco já přemýšlím, jestli jsem si nenandala moc rýže. Život ale není fér, tak proč si neříct – kašlu na všechny ty snahy něco někomu dokázat. Protože dokázat něco sama sobě je ten správný začátek. Zkusila jsem to jednou a skutečně to byl začátek. Přišlo tolik krásných věcí včetně té nejkrásnější, ve kterou jsem už ani nedoufala. A když jsem to zvládla jednou, půjde to znovu, protože vím, že ta vůle ve mně je a že toho ve spolupráci s ní spoustu dokážu.

A dokážete to i vy, pokud vás třeba tohle tíží. Pokud se odhodláváte. Pokud chcete.