Seznamka to (ne)zachrání

Tenhle virtuální prostor pro zoufalce byl pro mě místem dosud neprobádaným. Prostě jsem si musela říct, že jsem vlastně taky zoufalec a zkusím to tam. Že tím třeba něco zachráním. A o tom, co mě tam potkalo, se nemůžu nepodělit!

Lucka to Ivetě napsala do přání k narozeninám – seznamka to zachrání. Rozpačitě jsem se usmívala na obě své milované kamarádky a netroufala si odporovat, třebaže jsem si v tu chvíli byla na sto procent jistá, že to není pravda. Ne po těch cca 3 týdnech ode dne, co jsem si na jedné takové (pravda že nechvalně známé) seznamce založila profil. A že jste se našli právě na seznamce a vzali jste se a máte kupu krásných dětí? Ježišku, to gratuluju, to je fakt dojemný… Zázraky se asi dějou!!!

No co, možná že fakt jo, ale ta cesta k nim je prostě poněkud trnitá. Je lemována nechutnými nabídkami na sex všeho druhu, zoufalými vzkazy a taky příšernými schůzkami. Váš profil se stane i místem, kam se po nějakém čase doslova bojíte podívat. Chodíte po světě a pevně rozhodnutí prohlašujete, že si ten profil už zrušíte, že už na to nemáte a že jste hrozně znechucení! Jenže to neuděláte, protože vás ještě nepotkaly všechny bizarnosti.

Ale zprvu je to vlastně to vzrušující zábava. Takže jdeme na věc!

Profilová fotka, fajn, jednoznačně černobílá, na té nebudou vidět žádné pupínky, povedená selfie, kterou jsem kdysi posílala své letní lásce do Sydney, mám na ní jen jednu bradu a díky Instagramu i docela pěkný vlasy. Rok stará, nevadí… Tak to bychom měli!

Napište něco o sobě, wow… jak to napsat rafinovaně? Jak elegantně sdělit všem těm zástupům chtivých mužů, že já jsem přesně to, co potřebují. Inteligentní, trochu tajemná a zároveň připravená jít s kůži na trh. Dobře, odkaz na blog bude dobrá věc, tam přece dost podrobně popisuji, jakýho chlapa bych chtěla. Kdo bude chtít, přečte si to. Kdo ne, pro toho uvedu zájem o fotbal, na to se chlapi chytit musí. Stokrát jsem to upravila a nakonec jsem dopsala důležité sdělení – budu spisovatelka. Což budu. Ať vidí, že jsem ambiciózní. Což jsem.

Ne, neuvedu svoji výšku ani váhu, jestli jsem kuřák, alkoholik a jestli mám, nemám nebo chci děti. Neuvedu, jakou mám ráda hudbu ani s kým bydlím, to si přece řekneme pak, ne? Věk? Bohužel, kolem třiceti. Lokalita? Praha. Trávím tu prostě víc času… No a fotky… dobře, tak co má na mém Facebooku nejvíc palců nahoře? Něco z poslední dovolené, tam mám všude už hubenější obličej, něco staršího, něco s dětmi, co nejsou moje, profi fotku se someliérem z jedné akce v oblíbené restauraci a pak teda jednu fotku, kde mám celou postavu (samozřejmě že ne z profilu), kde jsem hubenější, než jsem bývala, a protože jsem se šikovně postavila, tak jsem dokonce hubenější, než ve skutečnosti jsem. Tak pánové, tady jsem a HLEDÁM VZTAH!

A vás jsou davy, panebože!!! Zprvu jsem byla fakt mile překvapená, jaký je to o mě zájem. Za jeden den třeba třicet odpovědí? No to by bylo, abych si nevybrala mezi tolika chlapama, ne? Ne.

Jsi hezká. Líbíš se mi. Komu fandíš? Nezašla bys na kafe? Počet hrubých chyb v těchto i jiných sděleních je většinou přímoúměrný délce zprávy. Promiňte, pánové, ale to je bez šance. Sparťanská čepice na profilovce? Haha. Máš tu krásný fotečky. Zapomeň. Resp. používáte-li slova jako fotečka, dívčina, roštěnka, písmenkovat, blogísek nebo zprávička, můžete to mít u některých dívek beznadějné. U dívek, jako jsem já, rozhodně.

Nejčastější zpráva? „Ahoj, chceš si se mnou povídat?“ No jo, ta je tam předepsaná… Kdo ji tam nechá, nemá šanci. Je bez fantazie i schopnosti vymyslet holou větu. Sice neudělá žádnou hrubku, ale 40x denně obdržet „Ahoj, chceš si se mnou povídat?“… To když se pak objeví perla typu „Co bys řekla tomu udělat mi to umělým penisem do zadku?“, úplně jásáte!

Některým odepíšete. S některými si chvilku píšete. S některými to vidíte nadějně, dokud se vás nezeptají, jestli by vám nevadilo, že nosí dámské silonkové ponožky. S některými flirtujete. S některými si vyměníte číslo. Čtete o jejich pohnutých osudech a o tom, že hledají opravdovou a čistou lásku, jo, a kdybys měla byt v Praze, bylo by to fajn, no…

Libová, jak asi kouříš? S Tebou bych se hned pomiloval… Seš neskutečně rajcovní prcina. Pražák, co Tě ojede, Prosek, fotka v profilu. Vida, to bude asi chvála, no, nezlobte se pánové, i tak to nechám bez odpovědi. Přesto tohle nejsou ty skutečné perly. Dva pánové mě prosili, aby mohli být mými otroky, ozvi se má paní, budu Ti poníženě a rád sloužit… Jeden byl Němec a nabízel zajímavé finanční ohodnocení. Odolala jsem.

Odolala jsem, i když mi přišlo tohle: Ahoj, jsi hezká a určitě inteligentní. Já zase rozvedenej, malej, tlustej, škaredej s jedním nádherným závazkem. Nečekám, že spolu budeme nějak komunikovat, ale musel jsem Ti nějak říct, že na Tebe nemam. Milé, že? Ale já už klesám na mysli. Smetiště úchylů a zoufalců, co tady mezi nimi dělám? Psaly mi i holky, většinou chtěly někoho do trojky, jedna pak přímo mě jen pro sebe. Opět jsem odolala.

Když se objevil jeden zdánlivě normální, šla jsem s ním na rande. Volal mi a neměl vadu řeči, super! Vzal mě na Petřín, ale jen na procházku, na rozhlednu se platí „vlezný“. Nachodili jsme spoustu kilometrů, hladoví a žízniví, protože to byl prostě škrt bez zájmu, názoru a sociální inteligence. A nadrženej jak stepní koza, jelikož přes ruce jsem ho musela mlátit pořád. Vyprovodil mě, odjel, už nenapsal a všude si mě zablokoval. Protože tak se chová chlap, že jo. Nevěřícně kroutím hlavou, za „jdi do hajzlu“ bych v tuhle chvíli byla snad i vděčná. Mimochodem, kdybys to snad četl, moc Tě zdravím, Davide!!!

Fajn, konec, tohle nedám. Poslední šance – změním si místo bydliště na Klatovy. V Praze jsou asi samí kreténi a Sparťani. Anebo vůbec nejlepší bude, když se na to vykašlu. I když se mi tam jeden kluk asi líbí a možná jsem ho už někde viděla. A je hasič. Takhle to prostě nepůjde, tudy cesta nevede. Holka jako já to musí zvládnout jinak. Mám aspoň plno matroše na článek, aspoň k něčemu to bylo dobrý, tak!

No, abych to nějak kulantně zakončila. Když jsem začala tenhle článek psát, už před několika týdny, neměla jsem v nadpisu tu závorku a prvních pár odstavců bylo nekompromisních a jednoznačných. Na nic, na prd, děsný, nepoužívejte to, nechoďte na seznamku. To bylo před pár týdny. Pak ale hledáte to tlačítko, které vás z toho místa jednou pro vždy dostane a přeci jen přijde ještě jedna zpráva. Tak to bude poslední, na kterou odepíšu.

A byla. Ale neodhlásila jsem se, jen jsem si profilu změnila „Hledám vztah“ na „Teď nikoho nehledám“. Protože nehledám. Protože jsem teď prostě šťastná. A proto je tam ta závorka.