Hledá se muž

Nebudu se s tím vůbec párat. Doteď jsem to tak šikovně obcházela či vtipně glosovala, tak je načase. Říct to na plnou hubu. Jsem sama a už sama být nechci.

Ten single život je hrozně fajn, často si to s holkama říkáme, protože podnikáme spoustu věcí. Politovala jsem třeba svou zadanou kamarádku, která po jednom divadelním představení spěchala domů a přišla tak o unikátní podpisovou akci s hlavním hrdinou toho skvělého dramatu. Fakt! Chudák, šla domů chystat svýmu klukovi sváču na druhý den a nezažila to, co já, tedy nezachraňovala pana herce před uhořením díky svíčkám, které shodil na zem, když spadl na stůl a povalil ho. Kdybych taky za nějakým chlapem domů chvátala, tak u toho nejsem, nesmála bych se potom ještě celý víkend! Super, ne?

Stejně doma nikoho nepotkáme, takže prostě nesedíme na zadku ve svých bytech či pronajatých pokojích a nekoukáme na seriály, ale chodíme po divadlech, koncertech, kafíčkách a vínečkách a jsme hrozně v pohodě (ty seriály si pak můžeme pustit na netu, žádnej problém). Jsme v pohodě do chvíle, než se dostaneme v těch vínečkách na hladinku, která otevře naše bolavé rány. A pak to jde všechno ven.

Dostala jsem jednou osobní otázku od šéfky: „Máš nějakýho chlapa? Iveta říkala, že došli.“ Musela jsem přikývnout, že Iveta má pravdu. Chlapi nejsou. Skutečně došli. K mání jsou jenom samí nemožní. Když už nejsou nemožní, jsou to naši kamarádi nebo jsou gayové. Nebo už mají svoje holky, manželky či děti. Normální chlapi, které nám osud napsal do karet, tak tomu totiž stále věříme, jsou prostě někde schovaní. Proč?

Hlavně že jsou. I když stále dokola meleme přesně to, o čem píšu výše, jsme bezmocné a nechápeme to, tak víme, že někde jsou. A jsou to zrovna takoví snílci jako my, netouží po ničem nadstandardním, jako my, ale jen nevíme, kde se máme potkat. Jak to, že se to tolika lidem povedlo a nám se to nedaří?

Přestávám do toho tahat svoje nebohé kamarádky, tohle je můj boj a ony mají své boje, na rozdíl ode mě si ale nepotřebují vylévat srdíčko takhle veřejně. Potřebuji si nějak sesumírovat a černé na bílém vidět, jestli skutečně jsem moc náročná, moc komplikovaná nebo je to prostě jenom o tom, že bych měla dál hubnout.

Kdo jsem já? Jsem slušně vychovaná dívka s vysokoškolským vzděláním, které s odstupem času nepovažuji za tolik zásadní, jako jsem si dříve myslela já nebo moji rodiče. Nedělám úplně to, co jsem studovala a do budoucna tuším, že se ekonomice a managementu budu i nadále vzdalovat. Chci si plnit sny a na to přece není nikdy pozdě. A kdybych se jednou mohla živit tím, co mě skutečně baví, tak to je přesně ta meta. Pracuji pilně a jsem zaměstnanec velmi loajální, v kolektivu poměrně oblíbený (nenapsala bych to takto otevřeně, kdybych tím před časem nebyla sama tak zaskočená). Kde jsem, tam jsem slyšet. Mám tolik mimopracovních aktivit, že bych potřebovala, aby den měl alespoň o deset hodin více, polovinu bych dala spánku, který miluji a kterého se mi nedostává tolik, kolik bych si přála a potřebovala. Jsem obětavá a strašně ráda dělám lidem radost. Myslím, že jedním z nejhezčích uvědomění v mém životě bylo to, když pocítila pravou radost z dárku, který jsem darovala a ne z toho, který jsem dostala. Myslím, že jedním z nejkrásnějších pocitů bylo, když jsem mohla to, co umím, použít pro pomoc někomu jinému. Občas si velice sobecky říkám, že bych chtěla být svou vlastní kamarádkou, protože přátelství je tím, čeho si nejvíce vážím a nikdy ho nepředběhla v řadě ani láska, pouze snad láska, která mě spojuje s mou rodinou. Občas si také sobecky říkám, že bych chtěla být svou vlastní spolubydlící, protože se doma skutečně moc nevyskytuji. Miluji děti a nemyslím to úplně obecně, mám „své“ děti, které znám od plenek a jsem jejich teta, vidím, jak rostou, mění se, dělají obrovské pokroky a já na ně i přes zcela nepokrevní pouto musím být pyšná a taky proto už vím, že chci mít děti, vlastní, co budu znát ještě důvěrněji a více než od plenek, protože já budu jejich máma…  A že chci, abych jejich táta byl přesně ten člověk, který se narodil pro mě a já se narodila pro něj. Házím tady jedno klišé za druhým, ale copak to snad někdo má jinak, když nad těmito zásadními životními otázkami polemizuje?

Nikdo bohužel nemládneme, když už, tak jen naoko, ale už právě proto chci tak moc poznat toho, kdo mě bude trpělivě držet za ruku, když budu brečet u zpráv, pohádky nebo fotbalu, protože to já dělám. Kdo zvládne to, že se kromě práce, za kterou se jsem placená, věnuji taky jednomu neposednému souboru herců ochotnického spolku, dobrovolným hasičům, za které bych ruku do ohně strčila, protože vím, že by mě z něj zachránili… Kdo zvládne to, že všechno musí stranou, když mají domácí zápas kluci, co mé rodné město reprezentují v pralesní fotbalové lize. Kdo přežije, že se občas vztekám, protože nejvíc se stejně vztekám sama nad sebou a nad nějakou vlastní neschopností či selháním. Kdo se se mnou bude smát, kdo se mnou bude zpívat, když nám bude do zpěvu, kdo se mnou bude mlčet, když prostě budu potřebovat mlčet, kdo mě vezme za ruku a ukáže všem, že mě má rád, a že jsme se v tom obřím světě našli, abychom si vytvořili svůj vlastní…

Skok o dva odstavce výše a zase zpátky. Vylezl mi z toho pěkný inzerát. Taky dlouhý, to bych se ani nedoplatila v rubrice „ona hledá jeho“. Hledám a zároveň chci být nalezena. Toužím po tom všem, co s sebou život ve dvou nese a přitom to často zlehčuji s humorem sobě vlastním. Zamilovávám se rychle, bláznivě a pak často pláču nad dalším zklamáním, protože proč když já se obětuji pro něj, neudělá on to samé pro mě? Nebo alespoň neprojeví patřičnou vděčnost a tak nám hrozně ublíží… Ano, taky si tu otázku pokládáte.

Pak jste někdo jako já. Milujete svůj život takový, jaký je, ale nestydíte se přiznat, že mu něco chybí. Já to přiznávám. A dodávám – ano, jsem náročná. Ale žiju v nějaké představě, že dlouho a těžce pracuji na tom, abych mohla být hrdá sama na sebe za to, jak žiju, jak pracuju a jak se chovám k ostatním. A tak si přeju někoho sobě rovného a někoho, kdo mi splní moje sny. Mám se ale taky ráda, a proto ze svých nároků slevovat nechci. Ještě ne. Prostě věřím, že se jednou objeví. ON. A bude přesně takový, jakého si ho představuji.

Anebo taky nebude. A já budu i tak šťastná třeba ještě víc, než jsem si představovala. Stačí nepřestat doufat. A všechno bude tak, jak má být.