Dívkou v proměnách času

Kdo si čas od času neposteskne nad tím, jak těžký úděl to je – být dívkou. Ještě před tím jsme byly holčičkami a v jistém věku se z nás staly ženy. To je teda zatím největší mazec, jak jsem stačila poznat. 

Ale ať je to, jak je to, všechny ty dřívější modifikace našeho pohlaví v nás budou napořád. Vím, že muži jen těžko chápou, co všechno může způsobit absenci chromozomu Y. I my samy se s tím těžko srovnáváme, brečíme a oni nevědí proč, smějeme se a jim to nepřijde vtipný, chceme si povídat a pro ně je to ztráta času, chceme se mazlit, ale oni by radši hned na věc… Potřebujeme je a oni nás.

Často ale více potřebujeme být v takové společnosti, kde po tom chromozomu Y není ani stopy. Ve společnosti, kde se chápeme, kde se společně smějeme a kde se nám všem chce ve stejnou chvíli plakat.

Mám pocit, že jsem se na takovém místě ocitla minulou neděli v divadle Studio DVA. V rámci speciálního recitálu Michala Horáčka se křtilo nové CD báječné zpěvačky Lenky Nové. Jmenuje se „Čtyřicítka“, protože Lence je čtyřicet. A já myslím, že by se klidně s drobnými změnami mohlo jmenovat i „Třicítka“ nebo „Osmadvacítka“, protože já osobně jsem se ve spoustě písních našla. Našla se v nich i moje kamarádka, našla se v nich moje mamka… najde se tam každá žena.

Doporučuji si tento hudební skvost koupit. Dlouho jsem při poslechu něčeho úplně nového neměla takové pocity, což je jistě dáno i tím, že jsem si mnohé z písní vyslechla naživo na nedělním koncertě. Možná to ani tak nebyl koncert jako zpověď skutečné a krásné ženy, zpěvačky se zcela výjimečným a neopakovatelným hlasem, která v životě prožila krásné i těžké chvíle. Slova písní jí sice do úst vložil muž, textař a básník (ano, pro mě vždy básník) Michal Horáček, ale o to více ho obdivuji za to, jak výjimečný počin se mu zdařil. Napsal to za Lenku. Napsal to za nás všechny.

Ačkoli jen ona to umí tak perfektně interpretovat. Tak, že se mi při poslechu alba ježily chloupky na rukou dnes ráno v tramvaji po cestě do práce. Tak, že jsem měla slzy v očích, když jsem druhou část poslouchala po cestě z práce. Protože jsem ji znovu viděla, znovu jako bych seděla v hledišti divadla a dívala se a poslouchala, jak ne že ty písně zpívá, ona ty písně žije. Protože je žena. A mě se to ze stejného důvodu dotýká.

Ať jsme byly holčičky, dívky, ženy nebo matky, zažily jsme nešťastnou a neopětovanou lásku. A hrozně jsme chtěly, aby nám nekomplikovala bytí na světě, aby nás nenutila plakat, aby nám nepůsobila takovou bolest. Kéž by to tak šlo, zamáčknout ji jako otravného komára, který se nám každý večer snaží při čtení vybzučet díru do hlavy. Zabijte ji tiše, zpívá Lenka. A my to tak chceme taky, jen jsme to taky třeba nikdy nepojmenovaly.

V proměnách nás dívek a žen v čase se mění i postoj k té ženě, co nás porodila, a je to nahoru dolů. Nejdřív nás obtěžuje svými dotazy, kam jdeš, kdy přijdeš, s kým jdeš… A pak se nám stýská po tom, když to neslýcháme. Chybí nám ona a její starostlivý pohled. Ona a její srdce, které vždy mělo pochopení. Hlava, která vždy měla řešení. A třeba bychom to chtěly říct a nevíme jak. Nebo to neumíme. Nebo nám to nejde… Ať je to, jak je to, v životě ženy nemůže být důležitější ženou nikdo jiný než matka nebo dcera. Mámo, mámo…, zpívá Lenka. Taky se vám stává, že se vám něco nedaří, třeba opakovaně a dokola a vy to už po chvilce nevydržíte a zvoláte zoufale: „Mami!“ Jen tak do prostoru… Proč? Protože prostě MÁMA. Je pořád v nás a my jsme v ní. Vím, že mi rozumíte. Jako Lence já nebo moje MÁMA.

Život nám důležité lidi bere. A někdy to dělá bez ohledu na věk. Na pomoc si bere zákeřné nemoci a z našich blízkých nebo známých si klidně dělá pouhé vzpomínky a věčné bolestné rány v srdcích. Už se kácí v našem lese, zpívá Lenka. Je to i náš les, ať nám je nebo není čtyřicet. A najednou to všechno, co chceme, není důležité, důležité je jen to, co máme. Ach, co to je mít vystaráno…

Co jsem se přehoupla přes věk 25, zdá se mi každej rok navíc jako špatnej vtip. Kdo mi je pořád bere, kdo mě to pořád někam posouvá, když já mám pocit, že stále stojím na místě, naopak, občas se otočím a tak ráda bych udělala krok zpátky. Chci o svíčku míň a ne víc, chci mít možnost opravit nějaké své chyby, špatná rozhodnutí, chci… chci toho spoustu. Naopak nechci být otrokem doby, která mi vzhledem k mému věku předepisuje nějaká pravidla, napovídá mi, co se v mém věku sluší a patří. …a co já teď s tolika růžemi…, zpívá Lenka. Přikyvuji. Stačí mi jedna. A bude mi stačit, když bude z lásky. Tu stále postrádám. Ji a spoustu dalších věcí, které mě minuly, opustily nebo jsem si jich dostatečně nevážila. Sladkou dobu bez starostí, časy nevědomosti. To, co postrádám s každým dalším rokem, je můj plyšovej medvěd s jedním okem, zpívá Lenka. A mě zase mrazí.

Tolik pravd na jednom cédéčku. Tolik slov, co se mě dotýkají, tolik vět, co přesně vyjadřují to, co podvědomě víme a cítíme. Celý život ve slovech a melodiích. Musela jsem se z toho nějak vypsat. Zase se blíží noc, jako vždycky když píšu, a kdy moje myšlenky nejvíce cirkulují mou hlavou a já se je snažím poskládat do nějakých smysluplným vět. Zase píšu, protože co když je právě tahle noc poslední nocí světa? Zpívá Lenka. A ta píseň se mě dotýká ještě o to víc, že jsem podobné myšlenky také před časem poskládala do veršů…

Nevím, kde teď v té proměně času jsem. Rozhodně ještě na cestě někam, k nějakému cíli, který zatím nevidím, nevím, co mě v něm čeká a co si mám vlastně přát vyhrát. Jsem ženou, je to těžké, ale jsem jí ráda. Jsem ráda dcerou, kamarádkou, sestrou, vnučkou, kolegyní a jednou doufám budu i ráda matkou. Navždy s tou holčičkou v srdci. Navždy v srdci s tou dívkou, co si nesla v ruce z radnice první občanku.

Je mi 28. Nevidím nic zlého na tom, že se ztotožňuji s myšlenkami někoho, komu je 40. Jsem za všechny ty myšlenky vděčná, za to, že jsou ve verších, zhudebněné a mohou se mnou být skoro vždy a všude. Jsem vděčná Lence a Michalovi. Je třeba prožít každou minutu tak, jako kdybychom tu byli NAPOSLEDY…

Tak se jmenuje ta moje báseň, mé pocity ve verších. A já se o ni s vámi podělím.

Podívej, jak v polích kvetou máky, zastav své kroky, zastav dech, buďme zas chvíli záškoláky chovanými ve starých zdech opuštěného domu… a všeho nech, ruku mi dej a nebuď bledý, jsme jen my dva, nech zbytku světa spěch, co když jsme spolu naposledy? Mám skvělý nápad, tak hádej jaký a lehni si na měkký mech vedle mě a jen poslouchej ptáky a nepřemýšlej o těch dnech, co nám ulétají nad výšky střech, z potoků zase budou ledy, že nejde zastavit čas, to je pech, mám strach, že jsme tu naposledy… Vzpřímeně jít a nepočítat kroky, najít to nejlepší ve svých snech, snad ještě jsou před námi roky a můžem zpomalit ten těžký běh životem, co skládá se ve příběh, občas je jasný, jindy šedý a nese zprávu na křídlech, co když teď dýcháš naposledy? Tak drž se mě a nepátrej po lstech, neplýtvej časem či prázdnými krédy, líbej mě a nech ty svoje na mých rtech, co když to tak je naposledy…