Už devatenáct let, tedy téměř polovinu mého bytí, si vychutnávám život ve svobodné zemi. Listopad 1989 přinesl naději, kterou jsem - světe div se - neztratil do dnešních dnů. Vím, že ne vše se po "sametovce" ubíralo správným směrem, ovšem na rozdíl od armády reptalů tvrdím, že převažuje to dobré. Mnohonásobně.
Je zajímavé, že o neustálé zpochybňování a démonizovaní LISTOPADU 89 se starají hlavně ti, kteří byli v oněch dnech v závětří a hezky po čecháčkovsku čekali, jak se to vyvine. A pak také ti, jež tenkrát dleli na druhé straně pomyslné barikády.
Čtyřicet let duchovního marasmu a rezignace na věci veřejné zanechaly na českém národu (Moravané a Slezané prominou) hluboké vrásčité stopy. Devatenáct let je vyhladit nestačilo. A někteří politici se dokonce zdárně starají o jejich nové hloubení.
Zloba, závist, zášt... Strach a svár... Nepominuly. žel...
Je mi smutno z toho, že se v pondělí v ulicích Prahy (a zřejmě i dalších měst) budou producírovat nejen nacionalisté a neonacisté, ale pod praporem boje proti AMERICKÉMU radaru i ti z tehdejší druhé strany barikády.
A taky jejich pohrobci. Kdybych byl stoupencem, hnutí NE ZÁKLADNÁM (s jeho názory nesouhlasím, ale respektují je) , vadilo by mi, že za mě hovoří zástupci ultrastalinského KOMUNISTICKÉHO SVAZU MLÁDEŽE či neotroskictické SOCIALISTICKÉ SOLIDARITY.
Budou prý demonstrovat za svobodu... Čí, proboha?...
Historie se s neuvěřitelnou pravidelností opakuje. Epochy svobody a realtivního blahobytu po staletí střídaly mnohem temnější etapy bytí v české kotlině. Svoboda není v našich zeměpisných šířkách zdaleka zakořeněna. Važme si proto toho, co máme, Bylo by krátkozraké se domnívat, že se kolo dějin přestalo otáčet...
