Porodní bolesti přímé volby

Býval to už takový folklór. Vždy před sněmovními volbami přicházely politické strany s tahákem "přímá volba prezidenta", aby pak v průběhu čtyř let tento bod svých programů svorně promlčely. Až v tomto volebním období se stal malý zázrak.

A tak bychom měli v lednu poprvé volit nástupce Václava Klause přímo. Osobně to vítám, vždyť kdo jiný než prezident by měl mít přímý mandát od občanů. To, že jeho pravomoce zůstanou i nadále hodně okleštěné je věc druhá.

Poslanci a senátoří tedy nakonec dali v potřebné většině přímé volbě zelenou, byť mnozí z nich se skřípěním zubů. A v tom tkví kámen úrazu. Od okamžiku, kdy byl zákon schválen do doby samotné volby nezbývalo mnoho času, a tak se od politické reprezentace očekávala rychlá, ale přitom precizní práce.

Jenže tvorbu prováděcích předpisů provázela laxnost, nedůslednost a - jak události posledních dnů naznačují - i jistá dávka potměšilosti. Nejsem milovníkem konspiračních teorií, ale současné zmatky okolo ověřování podpisů na peticích kandidátů dělají zjevně některým politikům radost. "Vidíte, přímá volba přinese jen ostudu a zmatek," říkají mezi řádky. Dokonce zaznívají hlasy volající po návratu k nepřímé volbě v tzv. nouzovém režimu...

Mnohým ze zákonodárců bude nejspíš chybět parlamentí divadlo, kdy 281 jedinců rozhodovalo o (staro)nové hlavě státu. Ne podle názoru občanů, ale podle doporučení stran. V lepším případě vlastních stran, v horším za jistý druh úplaty stran z opačného pólu politického spektra.

Řada kritiků tvrdí, že přímá volba prezidenta je jen zbytečné vyhazování peněz. Při vzpomínce na to, jaké ostudné jevy a zákulisní čachry provázely parlamentem prováděné volby prezidenta v minulých letech jsem ale přesvědčen, že český stát vyjde v konečném výsledku přímá volba levněji. A to nejen finančně.