Když jsem přemýšlel, co napsat k dnešnímu výročí 17. listopadu, prečetl jsem si svůj deset let starý blog a zjistil, že bych napsal vlastně úplně to samé. A tak si svůj tehdejší příspěvek dovolím tak trochu zrecyklovat.
Před 34 lety to konečně ruplo. Komunistická obluda sice definitivně nezdechla, ale přestala dusit českou společnost. Vrátila se svoboda a demokracie. Svoboda se všemi klady, ale také se všemi zápory.
Je to každoroční kolorit výročí 17. listopadu: vedle vzpomínek (mnohdy nostalgických) na fantastickou atmosféru z konce roku 1989 jsou diskuze plné nářků, jejichž hlavním motivem jsou věty: "Tahle jsme si to nepředstavovali... Za to jsme klíčema necinkali... Svobody se nenajíme".
Kladu si otázku, co přesně si autoři těchto vět představovali? Že se v nové době konečně dočkají bez většího úsilí ráje, který jim byl slibován na počátku rudého režimu? Že ze světa zmizí všechny nespravedlnosti a lumpárny, které se dějí od úsvitu lidských dějin?
Nejsem si jistý, že věděli, co všechno přináší svododa a demokracie. Že vedle možnosti dávat svobodně najevo co si lidé myslí, to přináší i jednoznačně individuální přístup k životu, odpovědnost za sebe sama, za rodinu. Že jde o dobu, která preferuje schopné, samostatně uvažující jedince. Že nás nikdo nebude držet v "ohradě" jako poslušné ovečky výměnou za pofidérní jistoty.
Víc než čtyřicetileté období od února 1948 zasáhlo do mysli obyvatel české kotliny víc než si jsme schopni připustit. V lidech zakořenil pocit, že se o ně někdo postará, ale také že "kdo nekrade, okrádá rodinu". Že úplatek (třeba i kafíčko pro svého lékaře) je norma.
Podvody, kriminalita, korupce, to vše se v té době objevovalo i na západ od našich hranic. To vše patří k mínusům svobodné společnosti, v níž žijí lidé schopmí, neschopní i všehoschopní.... To, že podobné "ošklivosti" dorostly postupem doby v české kotlině do mnohdy obludných rozměrů je do jisté míry způsobeno i výše zmíněným "genem z komunistické éry."
Prosazovat se začali nejen schopní podnikatelé, vzdělaní vědci či šikovní živnostníci, ale také ti vychytralí a všehoschopní. Což platí ve zvětšené i o politicích. Právě oni - napříč politickým spektrem - pomohli svou (ne)čiností k atmosféře, jaká v naší společnosti panuje. Oni tvoří paskvily zákonů, oni povyšují mezistranické i vnitrostranické půtky nad obecný zájem. Jistě ne všichni, ale bohužel ti kteří tak činí, jsou nejvíc vidět.
Dlužno ale dodat, že všechny volby od roku 1990 byly svobodné a voliči si v nich vybrali, jak si vybrali. Za socialismu jsme říkával MY (tzv. obyčejní lidé) a ONI (komunistické vedení). Bylo to zjednodušené, ale opodstatněné. Možnost alternativní volby neexistovala. Dnes ti ONI (politické špičky) vzcházejí z NÁS (tzv. obyčejných lidí). Volby jsou mocný nástroj.
Přes všechny problémy a negativa tvrdím, že Listopad 1989 stál za to a že není hůř než za "komančů", jak někteří tvrdí. Cinkal bych klíči znovu a rád.
Ano, nezastírám. Patřím zřejmě k těm šťastnějším, kterým porevoluční doba umožnila dělat to, co je baví. Netopím se v bohatství, ale také nemusím řešit existenční starosti. Nemalý počet lidí takové štěstí nemá, nutno ale podotknout, že někteří z nich i vlastním (ne)přičiněním.
