Nejsem ani ekologický aktivista, ani militantní kůrobijec. Ve sporu zda kácet či nekácet kůrovcem napadené stromy v Šumavském národním parku nejsem jednostranný. Palce v této bitvě držím přirodě a lidem.
Kůrovec určitě není zvířátko, které do našich končin seslali američtí imperialisté, či které uprchlo z nějaké laboratoře šíleného vědce. Tihle brouci s vrozeným apetitem žijí po celém světě po staletí, možná tisiciletí. Je tak více než pravděpobodobné, že i Šumava jejich nájezdům čelila mnohokrát v minulosti. A lesy se po nich, dříve či později, dokázaly pokaždé zregenerovat. Bez zásahů člověka.
V malém měřítku, na hranicích zasažené a nedotčené části lesa, má kácení napadených stromů smysl. Ale masivní "poprava" lesa? Pochybuji.
Jistě, je otázkou volby, zda vás více bolí pohled na zdánlivě mrtvý les, v němž se však při bližším pohledu rodí od jeho nejspodnějším pater spontánně a bez přičinění "člověka-vetřelce" nový život. A nebo vás spíš trápí pohled na rozsáhlé paseky, na nichž časem začne také růst nový les. Les uměle vysazený, což je mnohdy při pohledu na stromy vyrovnané do lajn patrné.
Lidé se snaží měnit zemi k obrazu svému čím dál tím razantnějšími zásahy. Příroda ale stále častěji dokazuje, že je nadmíru silným organismem. Brání se, prostřednictvím živelných katastrof nás upozorňuje na naše devastující počínání. Varuje nás. Mnohdy však varuje hluché a slepé.
Nejde jen o lesy, je mnoho alších příkladů. V dobách, kdy lidé začali měnit koryta řek a přehrazovat je přehradami věřili, že jim to pomůže definitivně vyřešit nebezpečí záplav. Částečně to opravdu zafungovalo. Jenže... Těžce pošramocené ekosystémy v povodí řek a stále častěji se opakující povodně ale nekompromisně poukazují na to, že se lidé ani v tomto případě nedrželi moudrého pořekadla "Všeho s mírou".
Zkráta, bylo by pěkné, kdyby si lidstvo v masovějším měřítku uvědomilo, že by mělo žít v co nejvíce v souladu s přírodu a nikoliv přírodě navzdory.
