Dovolím si zapochybovat, zda prezident Miloš Zeman skutečně byl účastníkem studentské demonstrace 17. listopadu 1989. A téměř s jistotou si troufnu tvrdit, že pokud přece jen ano, tak určitě nebyl v několikatiscíovém davu na Národní třídě uvězněném z obou stran policejním kordonem.
A pokud i tam byl, pak buď nebetyčně lže (což se mu občas stává) nebo utrpěl ztrátu paměti (třeba po ráně pendrekem).
Zásah represivních složek tehdy nebyl standardní nýbrž nadstandardně brutální. Zúčastnil jsem se všech protirežimních demonstrací od srpna 1988 a tudíž si troufám srovnávat.
Postup zásahové jednotky, tajných a především tehdy snad poprvé nasazených červených baretů se naprosto vymykal z tehdejších "standardů". Brzy bylo jasné, že cílem není demostraci rozehnat, ale exemplárně seřezat.
Byl to tehdy velmi rozmanitý dav a řada lidí z něj by určitě tehdy ráda poslechla výzvy "rozejděte se". Jenže ono nebylo jaksi kam... A rozhodně to nebylo chybou komunikace mezi skupinou obuškařů v čele demonstrace a jejich kolegy v "týlu třídního nepřitele..." Byl to jasný záměr: bude vás to bolet a to hodně.
A když se pak přece jen otevřela cesta podloubím, kde je dnes umístěn památník 17. listopadu, změnila se rychle v uličku bolesti. A i tak spousta těch, kteří jí prošli, nezamířila domů, ale do přistavených antonů...
Bylo velmi snadné uvěřit falešné zprávě o smrti studenta Šmída. Kdo totiž tehdy OPRAVDU, ale skutečně OPRAVDU na Národní třídě byl, musí souhlasit s tím, že vzhledem k neskutečné brutalitě a v některých případech i zjevnému sadismu zasahujících tehdy skutečně jen zázrakem neumírali lidé.
