Kampaň versus antikampaň. Aneb volte Pepu, nevolte Frantu

Provází to prakticky každou předvolební kampaň. Českou kotlinu zaplaví billboardy a plakáty kandidujících stran a hnutí a s blížícím se termínem voleb přibývá i "matrošů" s opačným vyzněním: nevolte toho a toho..

Zatímco v oficiální kampani se jen velmi těžko hledá náznak vtipu a nečeho opravdu chytlavého, antikampaň pro změnu provází vesměs prvoplánový anonymní útok na nejnižší lidské pudy ve stylu Franta krade, Pepa lže.

Obě větve předvolebního tapetování republiky přitom stojí nemalé peníze. Zatímco zdroje financování kampaně stran lze víceméně (i když rozhodně ne stoprocentně) dohledat, autoři antiampaní se skrývají v anonymitě, což se také promítá v razanci a "úrovni" jejich sdělení.

Nedá se s jistotou určit, zda antikampaně pocházejí z dílen politických rivalů nebo jednotlivců, kterým není líto vyhodit desetitisíce korun za "prorocký apel" na spoluobčany. Jasné je jen to, že obě skupiny miliony prošustrovávají naprosto zbytečně.

Billboardy a plakáty jsou podle mého názoru to poslední, co voliče ovlivní. A ideální by bylo, kdyby jejich rozhodnutí koho volit neovlivňovaly ani průzkumy všeho druhu, předvolební sliby v médiích a na náměstích či přátelská varování, že jejich hlas malé straně určitě propadne.

Ideální by bylo, kdyby KAŽDÝ volič rozhodl VÝHRADNĚ podle toho, jaký program je mu blízký a podle toho, jakou OSOBNÍ zkušenost s politiky toho či onoho ražení má. Výsledky voleb by pak možná byly docela zajímavé.

Jenže bohužel nežijeme v ideálním světě, v ideálním státě ani v ideální době.