O čtvrteční odborářské stávce bylo napsáno v podstatě vše, a tak bych se rád zmínil o jediném jejím aspektu. O lidech, kteří navzdory nevraživosti svých kolegů usedli za řídící prvky tramvají a volanty autobusů a vyjeli do ulic.
Ve vypjatých chvilkách ve vozovnách museli projevit jistou dávku osobní statečnosti. Byli označováni za stávkokaze, zrádce a mnozí si vyslechli i peprnější výrazivo.
A přitom si jen zachovali chladnou hlavu a v ní i vlastní rozum. Odbory přece nejsou politickou stranou (i když to tak často vypadá), jejíž členové by měli mít plus minus stejné uvažování. Politická orinetace a pohled na svět členů odborů je rozličná. To jen vedení jednotlivých odborových svazů a samotné ČMKOS už léta hraje výrazně oranžovorudou barvou.
Stejně jako měli řidiči, kteří nevyjeli, plné právo stávkovat, nikdo neměl právo upírat - a to anii verbálně - těm s jiným názorem možnost pracovat. Pojem STÁVKOKAZ by se dal použít jedině v případě, kdyby se jednalo o stávku na rovině zaměstnanec kontra zaměstnavatel. Tedy pokud by odborům šlo o pracovní či finanční podmínky zaměstnanců a nikoli o politický protest.
Děkuji vám, řidiči a řidičky!
P.S. Doporučuji přečíst si odpovědi, či často spíše neodpovědi odborového předáka Bohumíra Dufka v on-line rozhovoru na iDNES.cz. Fakt poučná četba :-)
