Tak tu máme opět jedno horké téma bez ohledu na slunce.

Ani nevím, komu za ně vděčíme, jestli samotným aktérům Prague Pride nebo jejich zastáncům či odpůrcům. Pominu-li debatu, co smí a nesmí státní úředník, a vynechám, zda je hradní víc než ministerský, pak se mohu věnovat významům některých slov. „Vyzývá“ mě k tomu Akce D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), což je jméno jak občanské iniciativy, která se utvořila okolo Manifestu D.O.S.T., tak i občanského sdružení, které bylo utvořeno, aby právně zaštiťovalo její akce.   Abych to nepopletl, jak se mi stává, využiji Wikipedii a její vysvětlení jednotlivých slov ze jména občanské iniciativy D.O.S.T.  

Důvěra (ze staročeštiny do-vierie) znamená vztah spoléhání na druhé lidi, instituce nebo věci.

Objektivita (z latinského obiectum, předmět) je kvalita či rys takového poznávání nebo popisu, které se snaží co nejvíce přiblížit svému předmětu, a tedy co nejvíce omezit vliv poznávající osoby. Je žádoucí právě proto, že nezávisí na osobách, a je tedy platný, použitelný a přijatelný pro každého.

Listina základních práv a svobod je součást ústavního pořádku České republiky. Základní práva a svobody obsažené v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práv a svobod zakotvených v Listině se zpravidla může domáhat každý, jen některá práva a svobody jsou vázané na státní občanství.

Tradice (z latinského traditio - tradere, předávat) znamená předávání, a to nejčastěji mezigenerační předávání poznání, schopností, obyčejů či mravů v rámci kultury nebo skupiny. Slova se neužívá pouze v jediném významu. Rozumí se jím: to, co se předává (traditum), proces předávání (tradendum), zvyklosti, konvence, obyčeje.

Vůbec mi k tomu nesedí text Manifestu D.O.S.T.: „My, níže podepsaní signatáři, u vědomí práv a svobod zaručených nám Ústavou a zákonnými normami ČR a v obavě o tyto svobody, vyjadřujeme formou této iniciativy své hluboké znepokojení nad plíživou, leč nepřehlédnutelnou ideologizací veřejného života, která se v současné době postupně šíří na půdě orgánů Evropské unie a která má být v souvislosti s „antidiskriminační“ agendou vnesena i do českého právního řádu. S vědomím odpovědnosti svobodných občanů za osudy vlastní i generací budoucích a s ohledem na bolestnou dějinnou zkušenost středovýchodní Evropy s komunistickou totalitou nemůžeme mlčet k těmto novým snahám omezit svobodu projevu a přesvědčení občanů a co nejrozhodněji je odmítáme, neboť v nich zřetelně rozpoznáváme prvky oněch totalitních forem právního a etického myšlení, kterých se naše země po listopadu 1989 s obtížemi zbavovala“.

Mezi signatáři je dost vzdělaných lidí. Je to silně vlastenecké až skoro nacionalistické. Domnívají se, že by měli zavést v republice pořádek, žel jen podle jejich představ. Svérázný výklad svobody, objektivity a důvěry? Snad sami mezi sebou si vystačí, ale zkoušet na nás zkušenosti s komunistickou totalitou, když svými výroky spíše připomínají rétoriku jednoho německého čalouníka z let třicátých minulého století.

Copak si myslí, když vyčtou pražskému primátorovi záštitu nad Prague Pride. Primátorovi upírají svobodné rozhodnutí, a to jen proto, že se ustanovili jako jediní vykladači správné kultury u nás. Tu se mi vybavuje slovo Kulturträger, což odpovídá způsobu myšlení a vyjadřování se o lidech, kteří podle nich snad nemají ani právo na život, natož stejná práva jako rovnocenní občané.

Kdybychom si nepamatovali, jak se podobný způsob  myšlení nenápadně prodral až k Mnichovskému diktátu, byla by hysterie kolem Prague Pride celkem úsměvná. Myslím, že L. Bátora může být hrdý. Jsou tím plné noviny. Ovšem, jak mají poučovat gaye, že rodina je základ státu, když politici, představitelé státu, se chovají jak v utajeném harému.

Pravda, my prostí občané si občas pleteme gaye s narkomany, kteří jsou většinou rozsévači a nositeli viru HIV. Nedávno ještě mělo sledování počtu nově nakažených slušnou publicitu, ale jak již to chodí, otupěli jsme při sledování dalších civilizačních ran. Pohlavní choroby se lépe přenášejí střídáním partnerů, což v partnerských vztazích homosexuálů nemusí být. Prý jsou si takoví partneři věrnější, než v heterosexuálních manželstvích.

Ač je to pro někoho nepochopitelné, měli bychom hájit práva všech, i těch menšinových. Za čas by si někdo mohl vzpomenout, že jsou invalidé zátěží pro společnost, takže budou (jen pro začátek) odstraněni z ulic, aby nebyli „spořádaným občanům“ na očích. Potom by mohl třeba určovat, které náboženství je jediné správné atd., atd., atd…..

Jen je tak trochu srandovní, že se touto lapálií zabývají politici od shora dolů...