Sociologický průzkum

Je až s podivem, jak je možné udělat si průzkum smýšlení naše bodrého lidu. Stačí napsat, že za komunistů jsme byli v zemědělství soběstační, a je o komentáře vystaráno. Nejde o objektivní hodnocení, ostatně každý bloger píše o svých dojmech a zkušenostech. Někteří, jako třeba i já, se dopustí rozšíření o vlastní hodnocení oněch zkušeností.

Je zajímavé, jak se ozývají potrefení, ale také ti, kteří by rádi některé dějinné události poopravili. Není to nic zvláštního, uvědomíme-li si, že většina lidí v produktivním věku tiše (někdy s odporem) kolaborovala. Bylo to ve jménu existence či prostého přežití. Jenže po listopadu 1989 každý očekával něco jiného. Nejvíce jsou zklamáni ti, kterým bylo za totáče křivděno. A dnes se setkávají na všech možných úřadech s těmi, kteří je na těchto úřadech v minulosti šikanovali. Rozhodovali kdo smí a kdo nesmí vyjet na dovolenou mimo hranice „socialismu“, o devizovém příslibu nemluvě.

Jenže jsou tu také ti, kteří si jezdili na „západ“ každý rok bez problému. Ti samozřejmě dnes popírají, že jim to režim nedával zadarmo. Stačily malé zprávičky o tom, jak si třeba žijí naši exulanti, jak se jim daří, a hlavně komu mají od nich vyřídit vzkaz těm doma. Tací nebudou rozhodně souhlasit se slovy o žití za ostnatými dráty, které oni neviděli, protože na dovolené, služební cesty či stáže, létali našimi nebo i jinými aeroliniemi.

Kdo nakupoval ve vybraných obchodech pro vyšší straníky a jejich známé, ani nepoznal, že je něčeho nedostatek. Říká se, že bohatli řezníci a zelináři. Proč asi? Komu měla domů přijít vzácná návštěva, „strčil“ řezníkovi nějaký grošík, aby dostal třeba svíčkovou, nebo vepřovou panenku. Totéž se dělo u zelináře, když někdo si chtěl ozdobit svátečně stůl.

A co Tuzex? To bylo ryto pro vexláky a drobné podvodníčky. Tito se nechlubí strádáním za totáče. Jim stačilo vrazit pár bonů (tuzexových korun-poukázek) soudruhovi, který je měl „v ulici“ na starosti, a měli pokoj. Tehdy zavedené praxi se dnes říká výpalné. Komu přijela návštěva z kapitalisticka, byl automaticky zapsán mezi sledované, a kdo návštěvu nenahlásil na „zvláštní úkoly“ u zaměstnavatele, byl v nejlepším případě jen na koberečku „s výstrahou“, že se stejně všechno o něm ví.

Takové potíže samozřejmě neměl, kdo uměl s vlky nejen tančit, ale výt. A ti se ozývají v komentářích blogů na téma nesvoboda a podobně. Sám jsem označován za komouše, když kritizuji některé kroky vlády, se kterými nesouhlasím. Jako modrý zakuklenec zase bývám při poznámkách o zločinech komunismu nebo jen o ČSSD. Nejvíc se mi líbilo oslovení soudruhu modroptáku.  Je to také názor, a já si proto myslím, že jsou zbytečně vyhozené peníze na zkoumání veřejného mínění. Stačí  podívat se na komentáře k blogům, a je tu výsledek. Je tu však problém. Reakce na přímé otázky a osobně, jsou asi jiné, než poloanonymní reakce na blogy.

Nemůžeme si stěžovat na svobodu projevu. Kdysi jsme měli také svobodu projevu, ale již ne po projevu. A víte, co je na té svobodě nejsmutnější? Nic se neděje, ať upozorníte na cokoliv. Bloger napíše o chybě nějakého zákona, v komentářích najde souhlas i nesouhlas, může dostat i vynadáno, ale to také vše. Jsou však blogy, které nesou punc nových tvůrců dějin, a tak je obtížné dodržet při psaní komentáře „dekorum“. Lepším řešením bývá: nereagovat.

Tak jako volby nic nezmění, tak ani sociologický průzkum nás nezkultivuje…