Pak že se neumíme sjednotit

a stačí na to jeden gól, navíc do té správné branky. Připomnělo mi to Klabzubovu jedenáctku tím, že se s námi nepočítalo. A ruku na srdce, kdo po prvních zápasech, právě skončeného mistrovství světa v ledním hokeji, počítal s tím, že třeba jen budeme bojovat o bronzovou medaili. A to je to naše české. Mužstvo se jako Klabzubovi vzepřeli, řekl bych (ač jsem u toho nebyl) a správně nabudili, a díky soustředění sil, vítězili.

To budou všichni „experti“ analyzovat stav našeho hokeje. Úspěch visel do posledních vteřin na tenké niti. Je to sport a vyšlo to. Nyní jsou oslavováni, ale nedej Bože, kdyby někde prohráli. To by si opět přečetli „zač je v Pardubicích perník“ . Dnes však pojedou špalírem na Staroměstské náměstí. Budou oslavováni a tím, že dají 10% odměny na obnovu obce Troubky, je obdivují i ti, kteří ani nevědí co ten hokej vlastně je.

Když jsem se zmínil o Troubkách. Jako před  třinácti lety se bude opakovat politický folklór slibů, co vše se udělá proti povodním. Třináct let je dost na to, aby se třeba v Troubkách mohlo něco udělat. Asi když jim „otrnulo“, tak tam zafungovalo heslo mé babičky: „Horší je, když se nechce, než když se nemůže“. A čekat na vodu s pocitem, že se někdo na řešení (s odpuštěním) vyprd, musí být, při zpytování svědomí, dost skličující.

Vrátím se k radostnějším věcem, ale zkuste zalovit v mysli, že se rádi ztotožníme s vítězi, vyhráli jsme, a když prohrají, neříkáme, že jsme prohráli, ale ONI prohráli?

 Máme doma mistry světa v ledním hokeji 2010, radujme se!