Opět budeme vzpomínat na „vosumašedesátej“ – vstanou noví hrdinové

Vzpomínání je naším traumatem. Před třiačtyřiceti lety to nebylo od samého začátku tak jednoznačné, jak se to nyní jeví. To jsem zažil i v rádiu, kde jsem tehdy pracoval. Celé to „jaro“ se všichni předháněli v ujišťování, jak kolaborovali s komunisty s odporem, a jistě vnitřně nesouhlasili ani s tím, co sami dělali.

Rozčísly to „bratrské armády“ v noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna téhož roku. A bylo jasno. Ti prozíravější se stáhli, a kdo se bouřil a viditelně protestoval, tomu to bylo „sečteno“ a ve výsledku buď obrátili, nebo šli pracovat jinam. Vzpomínám, jak v Karlínské budově rozhlasu jeden ze zdravého jádra strany vypisoval z natočeného materiálu veškerého rozhlasového vysílání (jak to bylo prozíravé) jména spojená se vzkazy či jinými projevy „kontrarevoluce“. A byl to prý zajímavý materiál.

Může padnout otázka, co jsem tehdy dělal já. S odstupem času jsem poprvé nelitoval, že jsem nemohl pomoci svými vědomostmi o propojování linek celého rádia, protože jsem byl od 17. v Hamru u Veselí nad Lužnicí, na Nežárce na řádné dovolené. „Naštěstí“ jsme tam byli celý týden odříznuti od světa s tranzistorákem a magnetofonem Uran, ve kterém nám pomalu odcházely baterie, takže jsem se vrátil do Prahy jen se záznamy pro rodinu. Mladická nerozvážnost, bylo mi tehdy jen třiatřicet let. Také mi neslouží ke cti, že jsem rezignoval a vzdal naději na slušný život v této republice.

To byl šrumec, když jsme se dostali do Prahy a já pak do rozhlasu. Ti nejrozhořčenější se po čase ukázali jako největší hajzlíci, kteří nás potom prověřovali. My nestraníci to měli vlastně dobré, ale komunisti se báli vyškrtnutí nebo dokonce vyloučení. Kdo se ještě snažil udržet svou tvář, byl nemilosrdně vyloučen. Když se nechal zlomit, zůstal podmínečně (do dalších prověrek) v rádiu.

Rozhlas museli opustit ti, kteří vysílali, aby zabránili krveprolití v ulicích. Jim se dostalo od stranické návštěvy ve studiu č.1 na Vinohradské, před shromážděnými rozhlasáky, poděkování s důrazem, že právě jim republika vděčí za to, že jsme zachovali klid a nebojovali se zbraněmi proti okupantům. Jenže potom se straníci zachovali jako za okupace nacisti, kdy v Terezíně udělali s dětmi představení a divadélko pro zástupce Mezinárodního Červeného kříže, a po jejich odjezdu putovaly děti do Osvětimi. Rozhlasáci sice nešli do plynu, ale již se ani nedostali do svých stolů v redakcích. Tomu se říkalo - propuštěn na hodinu.

Štrougal prý Rusákům slíbil, že všechny z rozhlasu vyhází a nahradí je novými kádry. Naštěstí to bylo nerealizovatelné, ale čistilo se „fest“, hlavně v programu. Ti „noví“ ani nemuseli mít vzdělání, stačila legitimace, a s maturitou šli rovnou na „klíčová“ místa.

Byla to doba, říkalo se jí normalizace. Nikdo (kromě komoušů a estébáků) si nebyl ničím jist, byla to éra utváření charakterů, se snahou o přežití. A protože nikdo nebyl důsledný, ani komunisti ve svých výhrůžkách, pomalu se hroty otupily. Dokonce jsme začali zapomínat na to, kdo je kdo, což platí i pro dnešek.

Proto nefandím těm, kteří prosazují tlustou čáru za minulostí. Asi by stačila jen pro ně.