Hospoda Jamajka po našem aneb hyenismus různých stupňů

Když v roce 1939 Alfred Hitchcock zfilmoval Hospodu Jamajku, jistě netušil, že se stane příkladem hodným následování i po sedmdesáti letech. Nemyslím, že následovníci čekali tolik let, dokonce si myslím, že ani Hitchcockokovo dílo neznali. My se o případech hyenismu dovídáme častěji jen díky technickému pokroku.

Tak třeba ruští „záchranáři“ při ohledávání trosek havarovaného polského speciálu u Smolenska zachraňovali i platební karty některých mrtvých pasažérů. Tehdy jsem byl podezříván, že skáču na špek bulvárním zprávám. Žel mi dala za pravdu ruská strana, která se za své „záchranáře“ omluvila.

V padesátých letech se stalo železniční neštěstí na trati mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, a tam se také lidské hyeny „krmili“ cennostmi mrtvých obětí, a to dokonce tak, že když nešel zlatý prstýnek stáhnout, brali je i s prsty. Tehdy to však v tisku ani v rádiu nebylo.

A zatím nejčerstvější příklad takového hyenismu byla zapadlá auta ve sněhu. Kamión zapadlý byl v době, kdy šel jeho řidič pro pomoc, vykraden. Co neukradli, to zničil napadaný sníh, protože plachtu rozřízli. Nepohrdli ani maličkostmi v osobních autech, která stačili „vybílit“ za pár minut. Hitchcock by se divil, jak těmto tlupám slouží technika. Hlavně mobilní telefony a skenery tísňových volání.

Čemu se divím, že se ukradené věci obratem prodají v bazarech, a policii ani nenapadne se po této stopě dát. Jen z neověřeného doslechu vím, že jednou člověk z bazaru odmítl spolupracovat s loupežníky, a do týdne měl bazar „neznámými“ pachateli zdemolován.

Do roku 2011proto přejme policii víc úspěchů při honbě za loupežníky, když na ty s bílými límečky nikdo nestačí.