Jiří Paroubek pokračuje ve svém jánošíkovském tažení. Na začátku je slib: Já, Paroubek, zachráním hokej. Budu ho řídit sám. Když se pak Jiří Paroubek podívá do vlastní kapsy a zjistí, že je prázdná, pak jukne do státní pokladny a najde tam jen dluhy, dostane další ze svých jánošíkovských plánů: sport budou financovat velké firmy s velkými zisky. Jedno procento je nezabije a sport dostane vydatnou injekci. Proč ale rovnou ty velké firmy s nestydatými zisky nezestátnit. Tak by mohl Jiří Paroubek řídit úplně všechno a spravedlivě a moudře to rozdělovat.
Podobné je to i s důchody. Prý to řekl někde Škromach v žertu a ČSSD vůbec nemá v úmyslu slibovaných patnáct tisíc měsíčně důchodcům dát. Ale na billboardech to Paroubek má: bojuje za naše důchody, za naše nemocenské, za zvýšení přídavků pro maminky. Nic proti tomu, ale Jiří Paroubek peníze nemá a jen pošilhává po tom, jak neustále zvyšovat daně. Jenže když už vyšší daně, tak by měly jít do rozhýbání ekonomiky, do investic. Pokud se dají do spotřeby a vezmou se výrobcům, spotřebitelé zvýšení svých penzí atd. stejně ztratí v následné inflaci. Roztočí se jen kolotoč zvyšování důchodů a následné zvyšování cen.
Jeden lékař v požehnaném věku nad osmdesát let někde napsal, že pokud důchodce ušetří například za třicetikorunové poplatky, stát bude muset na ně ušetřit jinde, například že přestane opravovat silnice. A tak důchodce sice ušetří svých třicet korun, ale vjede se svou stařičkou škodovkou, které láskyplně říká Boženka, do výmolu a zničí si poloosu za několik tisíc. A že těch výmolů, zejména po letošní zimě, je požehnaně, na to můžete vzít jed.
Já Jiřího Paroubka chápu. Chce za každou cenu vyhrát volby, a proto slibuje všude tam, kde cítí, že se semínko slibu ujme a dá vyrůst volebnímu hlasu. A také se už vidí i na pražském Hradě. Pokud si ho zvolíme, je to naše volba a nedá se s tím nic dělat. Jde jen o to, abychom ho nevolili s růžovými klapkami slibů na očích a zkusili se reálně podívat na to, v čem žijeme. Ne nadarmo se říká: sliby – chyby.
