Je dnešní demokracie ještě demokracií?

O tom, co je demokracie dnes, nikdo nepochybuje. Problém je, že definic je mnoho, a každý svojí definici nosí uvnitř svého ducha.

Jak se ale v nás toto vědomí tvoří a kde se bere, kam nás pak určuje? Snad naturalistická koncepce práva by nám mohla pomoci najít otázku, jak to, že každý z nás cítí, co je to demokracie.

Problém je však právě v tom citu. Cit vyjádřený slovem, již není cit, ale myšlenkou. A myšlenka se potkává s jinou myšlenkou a dochází ke střetu. Zde se právě nabízí pak otázka: je dnešní demokracie ještě demokracií?

Zcela jistě ne tak, jak ji cítíme. Říci, že demokracie je svoboda jedince, která končí tam, kde začíná svoboda druhého, je laciné klišé. Stačí konflikt mezi svobodou slova a ochranou osobnosti. Mám právo říci, co si myslím? Ano! Ale mám právo nebýt pomlouván? Ano! A co, když na internetu napíši, že pan XY je podvodník. Když provozovatel webu smaže tento názor, strhne se ohromný povyk, že je pošlapávána demokracie – svoboda slova. Většina lidí se lekne. Ale to je chyba! Vždyť bylo zasaženo do práv druhého, pana XY, který se nemohl bránit, byla pošlapána jeho dobrá pověst, jeho ochrana osobnosti přestává existovat.

V dnešním digitálním věku, mám za to, že dochází ke křivení demokracie. Dnes je to vláda křiklounů, demonstrantů.

Máme úctu k demokracii? Víme, co to je? Dnes jsou vydávány stále další a další zákony, které omezují práva, určitá skupina lidí bohatne, střední třída se vyvíjí pomalu, politici nás potřebují jen, když jsou volby, jinak jsme, my aktivní, nepřátelé lidu. Netvrdím, že žijeme tyranií, ale jistě nežijeme v demokracii, jak ji cítíme. Život je kompromis, ale je otázka, zdali kompromis v multikulty či v ochraně osobnosti, je kompromis, který naší společnost rozvíjí. Zcela jistě je demokracie nejlepším zřízením společnosti, ale musí se jí umět vládnout. A to my neumíme.  Pro rege saepe, pro patria semper.