Ze strany mé maminky je u žen dlouhověkost. Devadesát let i více, babička její sestry, moje teta, všechny se dožily požehnaného věku. Nebyla to však zdravá výživa, ale pohyb, byly pracovité a to až do konce svého života. Nikdy jsem je neviděla zahálet, stále se zaměstnávaly prací, aby nebyl čas myslet na běžné starosti.

Prací vytěsnily z mysli vše, co bylo depresivní.

Co dům dá, to byla zdravá výživa, jezte, ať se kůže natáhne, říkala moje babička a hlavně ať máte nějaký faldík pro případ, že by vás skolila nějaká padouchlina.

Tato filosofie se v našem rodě vyplácela, nikdy jsme neslyšeli to nejez, to je nezdravé, vzhledem k tomu, že babička prožila dvě světové války, zažila hlad a bídu a viděla kolem sebe nemoci které díky tomuto přicházely, nakládala nám plné talíře.

Vzpomínkami jsem však utekla od tématu, tedy studování zdravé výživy. Každý jsme jiný, každý máme jinou genetiku, tedy nelze říci, toto je pro všechny to správné, tím se řiďte.

Když však necháme mluvit naše tělo a jeho chutě spojíme s pohybem a prací, určitě to bude to nejlepší řešení.

Mrzí mě jen, to ohledně té dlouhověkosti, že moje geny přišly více z tátovy strany, kde se vše honí více v hlavě jako v rukách, ale dle babiččiných rad se to snažím změnit.

Krasne napsano. Je s podivem, ze na jine fakulte te same univerzity figuruje vyziva jako samostatny predmet. Na zaklade informaci uvedenych v clanku vice chapu, kde se bere rada zavadejicich informaci v oblasti vyzivy, ktere cela rada lekaru podava - v rozporu s doporucenimi WHO a dalsich mezinarodne uznavanych instituci...