Mé děkovné vzpomínání aneb Naprosto mimo téma dne

Konec listopadu a začátek prosince minulého roku byl v mém blízkém okolí značně krizový. Co mohlo, to se rozbilo, prasklo, podělalo, vztahy gradovaly, nervozita panovala. Celospolečenská situace a předvánoční hysterie tomu všemu dodala ještě grády. Aby mi nebřinklo v hlavě, utíkala jsem více než kdy jindy do svých vzpomínek a s láskou si vybavovala dětská léta, zážitky a osoby, které mne v mnohém ovlivnily a za které jsem dnes nesmírně vděčná. 

"Nějak nám stárneš, děvče," rozmlouvala jsem sama se sebou a o svých myšlenkových výletech do minulosti raději nikomu neříkala. Jenomže pak jsem v příloze MF Dnes narazila na fejeton Markéty Hrdouškové, která své milé vzpomínání postavila do kontrastu k leckdy nesmyslným novoročním předsevzetím. Jako by mi četla myšlenky....

A tak se s vámi, když dovolíte, i já podělím o své vzpomínání. Chtěla bych v něm hlavně a především poděkovat. Komu a za co?

Moje milá paní učitelka

Tak třeba osvícené paní učitelce Libuši Strakové, která mne provázela prvním stupněm základní školy. Nemuselo tomu tak být. Když totiž rodiče usilovali o mé integrování do běžné školy, opakovaně naráželi na doporučení spíše ústavního vzdělávání. A právě paní učitelka Straková se zasadila o to, že jsem - jako těžce nedoslýchavá - mohla začít studovat mezi slyšícími žáky. Postavila se za mne, když ředitel školy zapochyboval o mém budoucím zvládání učiva, a vzala tímto krokem na sebe nemalou odpovědnost. I hned po zahájení školní docházky mě posadila do první lavice a velmi dbala na dodržování očního kontaktu a mluvila dostatečně nahlas a s přiměřenou artikulací. Pro mě pomoc k nezaplacení.

Samozřejmě, že se také nějaké problémy vyskytovaly, hlavně ze začátku docházky. "On mi jeden kluk o přestávce sluchátko srazil," přiznala jsem kupříkladu jednou mamince, když se podivovala, proč mám plášť sluchadla škrábnutý. A tak mamka, plna obav, vyrazila do školy. "Nechte to na mně, já si to s dětmi vyřídím," odpověděla paní učitelka Straková a opravdu, pod jejím vedením se podobné situace již nikdy neopakovaly. Nevím, co nám tehdy řekla a jak to udělala. Jedno vím jistě: díky jejímu citlivému (přitom však vysoce profesionálnímu) přístupu jsem potom ani já, ani mí spolužáci neměli výraznější pocit, že jsem jiná, že se vymykám. Na první stupeň základní školy jsem chodila hrozně moc ráda. A za to děkuji!

Mí nezapomenutelní kamarádi

Vzpomínám také na skalní kamarádky ze základky: Jarku, neúnavnou bojovnici za bezpráví všeho druhu, schopnou vynadat komukoliv, kdo by si dělal srandu z mé vady sluchu. Káju, svéráznou a originální bytost, která mě dokázala podržet, když mi bylo ouvej (a že s nástupem puberty mi bylo ouvej mnohokrát). Moniku, inteligentní, tiché děvče, které jsem se marně snažila strhnout k nějakým špatnostem. Vzpomínám na Mílu na střední škole. Na naše společná studijní odpoledne v podnájmu, na nekonečné debaty o holčičích věcech, na slovní rozpitvávání mého zhoršujícího se sluchu. Vzpomínám na Pavlínu, s kterou jsme si během let vyměnily stovky dopisů a navzájem v nich nacházely slova útěchy a povzbuzení. I když nás pak život oddělil a rozfoukal, v srdci mi, holky, stejně zůstanete napořád! Děkuji i vám!

Má zlatá rodina

Vzpomínám na babičku, rodiče, brášky, sestru. Na maminku s laskavým přístupem a nekonečnou trpělivostí. Na velmi přísného tátu, co nám společnými sportovními aktivitami vštěpoval, že nelze vždy stát na stupních vítězů, že i cesta může být cílem. Vzpomínám na mladší sestru, kterak se se mnou prala, protože žárlila na můj logicky větší přísun pozornosti rodičů. Přesto jsme se měly rády a držely pospolu. Vzpomínám na naše společné poslouchání kazeťáku a sestřino dobrovolné zapisování slov těch nejůžasnějších písní zahraničních interpretů. Jak ráda jsme pak při poslechu hitů "zpívala" s ostatními a nemusela jen otevírat pusu jako kapr na suchu. Vzpomínám také na její trpělivost, se kterou mě učila vybrnkávat základní akordy na kytaru a zpívat podle not. (Mě, téměř neslyšící!!)

Vzpomínám na brášky. Na naše vzájemné sourozenecké bitky a hrátky. Na jejich tepláčky s kšandama, na stavění hradů z písku, na naše dobrodružné jízdy ve výtahu....Vzpomínám a pohrává mi úsměv na rtech. Také vám, má rodino, děkuji! Děkuji za ten pocit domova, bezpečí, lásky a sounáležitosti!

A tak si říkám, že i vzpomínky mají svoji váhu. Mnoho věcí si díky nim uvědomíte, doceníte, utvrdíte se v názoru, co jediné je v životě opravdu důležité. Neustále zapomínat, že štěstí na nás nevyskočí z plné lednice, ani na nás nečeká v haldě krámů, v moderních vymoženostech a v obdivu od ostatních, je bohužel vlastní lidské povaze. Proto je dobré si občas připomenout, vzpomenout a vrátit se zase na chvilku s pokorou na zem.

Přeji také vám krásné vzpomínání a pohodový celý rok 2013! (Tak dobře, když jinak nedáte: i s tou plnou lednicí! :-) )