Náhoda je blbec

Navazuji na svoje předchozí články, ale již s jinou úvahou. Jenom doplním, že problémy s Vodafone jsem předala svému právníkovi. A dále, že jsem psala jen o těch, kteří nám „ubližovali“ a nezmínila jsem o těch, kteří nám pomohli. Byla to především cestovní kancelář ALEXANDRIA, která mě a mé mladší dceří zajistila okamžitý návrat z dovolené do republiky a dále policejní psycholog a potom všichni naši kamarádi, moje psychiatrička a psycholožka……. Bez kterých nevím, jak bych to zvládla.

Proto jsem se rozhodla napsat další řádky. Jsou určeny všem, ale hlavně těm, co mi psali, že si vymýšlím, nejsem normální a podobně.

Náš život řídí náhody a náhoda je blbec. Moje dcera měla těch blbých náhod několik v jednu chvíli a nepřežila.

Ročně podle statistik u nás zemře asi 1300 lidí při dopravních nehodách. Ti všichni mají rodiny, příbuzné a přátelé, kteří mají problém se s tím srovnat a nebo se s tím nesrovnají vůbec. Když budu uvažovat, že se jedná minimálně o dva nešťastné lidi a nebo taky o deset, potom mi vychází statistické číslo, že těch nešťastných, kteří se s tím nemohou vyrovnat a musí s tím žít do konce života je průměrně 6 na jednoho zemřelého. To je potom  7 800 nešťastných lidí za rok. A to nepočítám to, že spousta lidí zemře na nemoci, zranění apod.. Potom by ta kolonka těch smutných a nešťastných byla daleko vyšší číslo.

Nikomu nepřeji, aby zažil to co my, ale nikdy nikdo nevíte, kdy vás ta náhoda doběhne a vy se ocitne v kolonce nešťastných lidí. A náhodě nedáte do nosu, nemůžete ji vynadat, nemůžete se s ní soudit, vy můžete být pouze smutní a nešťastní a musíte se naučit s tím žít. Tak raději moc neodsuzujte, nikdy nevíte, co se stane vám nebo někomu, na kom vám moc záleží.

Ještě, když jsem byla malá holka, tak v našem městečku, kde jsem bydlela, když někomu umřel někdo blízký, tak ten člověk chodil v černém nebo nosil černou pásku. A byl prostě hájený a svým okolím chápaný pro svůj smutek. Dnes to tak není. A asi je to škoda. Já, ať se snažím sebe víc, tak dělám chyby ve své práci, špatně se soustředím, jsem z  léků ospalá, ale nikoho to nezajímá. A tak se jenom pořád omlouvám. A neměli by se náhodou spíše oni omlouvat mě????? A nebo je chyba v tom, že bych měla sedět doma, brečet a koukat z okna?????