Crowdfunding na vlastní kůži IV.

Čtvrtou a závěrečnou část mých úvah (nejen) o crowdfundingu píšu v samém závěru kampaně (do konce zbývá sedm či osm dní), která byla totálním propadákem. Během těch šesti týdnů se však přihodilo mnoho zajímavých věcí.

Nyní už je jasné, že celá akce skončí fiaskem a já se zamýšlím nad tím, jak naložím s neúspěchem – to je téma, které nikoho moc nezajímá. Když je člověk úspěšný, dělá věci, které přitahují pozornost lidí a tím úspěch, je v centru pozornosti a všechny okolo zajímá, jak to dělá, že je tak úspěšný, co stojí v pozadí jeho úspěchu, jaké měl dětství, co formovalo jeho myšlení a postoje, jak na sobě maká a co připravuje do budoucna. Média jsou plná takových rozhovorů a je celkem jedno, jestli takzvaný úspěch spočívá v umění objevovat se často na televizní obrazovce nebo trefovat se některými částmi těla do sportovních potřeb.

Nikoho však nezajímá pozadí neúspěchu, i když to bývá často zajímavější, poučnější a mnohdy i zábavnější.

Jak by asi vypadal takový rozhovor? Novinář by na něj musel být dobře připraven:

První otázka: To jste si vážně myslel, že vám tohle projde? Druhá otázka: Jste normální? A další otázky následují: Co připravujete do budoucna? Další takový nesmysl? Myslíte si, že vám na tohle někdo skočí? Jak to zvládáte psychicky, že vás na ulici nikdo nezdraví? Že se vám dokonce lidé vyhýbají? Baví vás dělat z lidí blbce? Kam se teď přestěhujete? Je pravda, že vás opustila žena? Vrátíte se k pití? Prý jste v mládí upálil kočku, je to pravda?

Dokonce bych tuto absurditu mohl posunout ještě dál do roviny plánů na vydávání periodika, které se bude cíleně zabývat neúspěšnými lidmi, zkrachovalými firmami, hnusnými domy a byty, zmrzačenými vztahy, špatným jídlem, oblíbenými nemocemi a návody na sebevraždu. Jako takový protipól k mýtu, že jediným měřítkem kvality života je úspěch…

Mám nyní dvě možnosti: po skončení kampaně na všechno co nejrychleji zapomenout a věnovat se něčemu jinému.

Anebo prostě ten rekord udělat.

Samozřejmě nebudu v tom případě usilovat o zápis do Guinnessovy knihy rekordů, ani sem zvát anglického komisaře a dělat kolem toho velkou šou. Můžu úplně jednoduše poslat pár výrobků do Technického a zkušebního ústavu stavebního, kde je vloží do kalibrovaného lisu, který je bude stlačovat tak dlouho, dokud nedojde k deformaci výrobku. Mezní hodnotu před deformací pak zapíší do certifikátu a je to. Bude to stát řádově tisíce, které zaplatím z vlastní kapsy a nebudu s prosbou o příspěvek obtěžovat slušné daňové a jiné poplatníky. Uznávám, že to není žádná velká paráda, při které necháme pod palbou reflektorů a za úžasu přihlížejících davů (To sis, Zdeňku, vážně myslel?) na výrobky najíždět stále těžší a těžší techniku, až do velkého finále, kdy drumben zatížíme třítunovým vozidlem a on to, svět div se, vydrží!!!

A tak jsem se vrátil zase zpátky na zem.

A co že se přihodilo tak zajímavého za těch šest týdnů? Jindra Bayer mě nasměroval na jiné možnosti mezinárodního crowdfundingu a přislíbil pomoc. Tak uvidíme. Poslal jsem na žádost německého produkt manažera vzorky našich výrobků do firmy MEINL, jednoho z největších světových výrobců perkusních nástrojů a činelů na světě. Tak uvidíme. Chystám se a těším do Tábora na festival hraček Hračkárna. Tak uvidíme…