Po dvanácti dnech a vybraných sedmi stovkách (ze tří set tisíc!) píšu pokračování článku o hromadném financování.
Týden po zahájení kampaně na hithitu se nic nedělo, samozřejmě kromě toho, že jsem každý den vstával ve čtyři ráno a kontroloval, jestli se náhodou nestal zázrak a z nuly se přes noc nevyklubala nějaká jiná číslice… No a asi po týdnu si někdo objednal první odměnu (jeden drumben velikosti M za šest set korun) a mně to připomnělo jeden letitý vtip, kterému už dnes málokdo porozumí. V tom vtipu se potkají dva muzikanti a ten jeden říká tomu druhému: „Včera jsem si koupil tu tvoji novou desku.“ A ten druhý se rozzáří: „Tak tos byl ty?“ (Vtip je totiž z doby, kdy se gramofonové desky daly koupit jen v podnikových prodejnách hudebních vydavatelství Panton a Supraphon, a údaje o prodejích se shromažďovali v centrále firem, kde se na ně mohli hudebníci doptat. Někteří údajně volali několikrát denně, aby se ujistili, jak jsou na tom jejich nahrávky.)
K dnešnímu dni jsou přispěvatelé dva (ještě jeden člověk si koupil za sto korun děkovný mail), ale jelikož jsou oba anonymní, tak se můžu jen dohadovat o identitě obou dárců. Kdo z mých známých udělal toto velkorysé gesto? A čekám každý den, kdy se mi někdo z mých přátel ozve s tím, že přispěl na kampaň a já zvolám jako ten hudebník ve vtipu: „Tak tos byl ty?“
Někteří zkušení crowdfundéři mi radili, abych před zahájením kampaně poprosil osobně přátele a příbuzné, aby přispěli ihned na začátku a pomohli tak překonat dalším případným zájemcům psychologickou bariéru způsobenou neochotou přispívat na neúspěšný projekt, protože málokdo se chce podílet na něčem, co nevede k úspěchu – aneb lidé raději fandí vítězům, to je známá věc.
Taky mi zkušenější řekli, že to bude pětačtyřicet dní, kdy budu na nervy a ať počítám s tím, že budu otrávenej. Teď po dvanácti dnech jsem na nervy a pěkně otrávenej. Připadám si jako asociální hňup, který v této vypjaté době plné burcujících zpráv o uprchlících a mezi crowdfundingovými projekty podporujícími páchání dobra, chci po lidech prachy na takovou volovinu jako je zápis do Guinnessovy knihy rekordů.
Autoři dobrých myšlenek, básníci, spisovatelé, hudebníci, vývojáři, režiséři jdou se svojí kůží na trh a pokoušejí se zaujmout přesycené a otupělé publikum svými nápady. Vidím, jak každým dnem přibývají nové a nové projekty hromadného financování a ten můj se propadá hlouběji a hlouběji.
A taky závistivě sleduju jiné úspěšnější projekty, na které přibývají peníze zázračnou rychlostí, a nechápu, jak někdo může přispět peníze na takový kraviny :-)
