Jak jsem cestovala pražskou MHD na vozíku

Jaké to je, když si půjčíte vozík a vyrazíte do zimní Prahy a spleti veřejné dopravy? Zjistíte, že bariér je mnohem víc, než jste si kdy dokázali představit.

Když už jsem se dostala možnost strávit Rok jinak za podpory Nadace Vodafone v Asistenci o.s., jejímž posláním je odstraňovat vnější i vnitřní bariéry lidí s postižením, rozhodla jsem se, že si ten rok chci užít se vším všudy, včetně praktického poznání života lidí s postižením.

Vzhledem k tomu, že mezi hlavní aktivity Asistence patří projekt „Jedeme v tom s vámi“, který se snaží různými způsoby (videa, workshopy...) upozornit na složité cestování lidí na vozíku pražskou MHD a po pražských komunikacích, rozhodla jsem se postoupit cestování na vozíku také, abych zjistila, jaké to je.

Aby bylo cestování co nejrealističtější, zvolili jsme chladné lednové počasí se sněhovou pokrývkou a cestu bez asistenta, kdy budu odkázána zcela sama na sebe a spolucestující občany.

Nu, jak si asi sami představíte, byl to rozhodně „zážitek“ a neocenitelná zkušenost!

Rozhodli jsme se, že na vozíku pojedu ze sídla Asistence o.s. na Vyšehradě do Vodafonu, kde jsme měli domluvenou schůzku. Začátek cesty pražskou MHD je na metru Vyšehrad, konec na tramvajové zastávce Vinice, kousek za metrem Želivského. Tato cesta obvykle trvá chodícímu cestujícímu cca 40 min.

Jak tedy mé cestování probíhalo?

V sídle Asistence o.s. jsem se nejprve poučila o principech manipulace s vozíkem,  nasedla jsem, oděna na Sibiř a v kožených rukavicích pro manipulaci s koly vozíku a v jedenáct hodin dopoledne jsme vyrazili na cestu.

První část cesty ze sídla Asistence na stanoviště metra Muzeum mne doprovodila koordinátorka osobních asistentů Ála, aby mi prakticky ukázala pár triků s vozíkem, pro navigaci mých budoucích „pomocníků“ na cestě, aby mne hned někdo nebo já sama sebe z vozíku nevyklopil.

Po příjezdu k vyšehradskému metru ze strany Kongresového centra  jsme musely jet jednu zastávku metrem na Pražského povstání, tam jsme se přesunuly na směr, ze kterého nám jede „naše“ metro (na Vyšehradě se bohužel na druhý směr metra vozíčkář nedostane) a už jsme mohly jet zase nazpátek („logicky“ přes Vyšehrad) směr Muzeum. Tam mne opustila má drahá asistentka, a už jsem byla zcela odkázána na sebe.

Vyjela jsem tedy výtahem a po výjezdu jsem se ocitla asi 150 m od Václavského náměstí, vedle magistrály, a začalo mé putování. Asi po 20 metrech jízdy sněhovou břečkou, po nerovném chodníku s protáčejícími se koly vozíku a  kroužením na místě, poskytujíce povyražení pro kolemjedoucí řidiče, mi poprvé došly síly (i přes mou dobrou kondici) a začala jsem se rozhlížet, kdo by se mne ujal.

Po chvíli kolem mne prošel párek cizinců, tam jsem žádost o pomoc neriskovala, a za další minutku jsem odchytla mladou slečnu, která se mne ujala. I přesto, že mířila na Václavské náměstí, vidouc, že se přes přechody na tramvaj asi budu těžko dostávat, ochotně mne zavezla až před podchod směr tramvaj číslo jedenáct, kde jsem se domnívala, že už dojezd k tramvaji zvládnu. Poprvé díky.

Když jsem vjela do podchodu, asi po dvaceti metrech a pěti minutách jízdy jsem skončila sice před nájezdem ven z podchodu, bohužel tak prudkým, že jsem opět neměla šanci tento nájezd zdolat. Naštěstí si mne všiml jeden mladík, jak se potýkám s vozíkem, a dovezl mne až k nástupišti tramvaje. Druhé díky.

Bohužel mé nadšení opadlo, jakmile jsem zjistila, že mi nízkopodlažní tramvaj jede až za tři čtvrtě hodiny. Nu nic, počkáme si. Když už odjela pátá tramvaj a já stále čekala na nástupním můstku, musím říci, že jsem se již začala cítit trochu rezignovaně, nemluvě o promrzlých končetinách. Když už konečně moje tramvaj dorazila, musel mi pomoci další mladý muž dovnitř, neboť výsuvná rampa byla nefunkční a bez něčí pomoci bych se za těchto podmínek sama do „bezbariérové“ tramvaje nedostala. Třetí díky.

Na konečné tramvaje jedenáct (z mně neznámých důvodů končí na Olšanských hřbitovech a nepropojuje se tak s tramvajemi, které jedou ze Žižkova a okolí směr Strašnická), mi pomohl vystoupit sám řidič tramvaje a já se vydala k dalšímu nástupnímu ostrůvku vzdálenému asi 20 m. Bohužel všude kolem mne byla sněhová závěj, tramvajové koleje, žádný chodník... Chvíli jsem se marně pokoušela nějak se k nástupišti dostat, ale bohužel veškeré mé úsilí přišlo vniveč, stála jsem na místě bez možnosti popojet ani metr, už fakt nemůžu... Naštěstí si mne všiml ochotný pan řidič z předchozí tramvaje a byl tak moc laskavý, že mne dovezl k tramvajovému nástupišti a vyvezl nahoru, neboť tam žádný možný nájezd pro vozíčkáře nebyl. Čtvrté díky.

Moje radost z toho, že se nemusím plahočit a už jsem na nástupním ostrůvku, kdy  mi k Vodafonu zbývají už pouze tři zastávky a jedou mi tam dokonce dvě tramvaje, byla okamžitě zkalena tím, že jsem zjistila, že mi další nízkopodlažní vůz jede až po více jak hodině. Chvíli jsem ještě jízdní řády studovala, poněvadž jsem měla pocit, že jsem se musela ztratit v překladu. Vzhledem k tomu, že jsem již byla na cestě přes dvě hodiny a nechtěla jsem mrznout další hodinu, rozhodla jsem se, že zbytek cesty absolvuji po vlastní ose. Musela jsem zavolat do Vodafonu, že se bohužel opozdím, poněvadž jsem původně měla mylný pocit, že dvě hodiny mi na cestu prostě musí stačit.

Poněvadž jsem stála na zastávce bez nájezdu, musela jsem tedy požádat dalšího mladíka, aby mne ze zastávky „sundal“ a převezl mne na chodník. Páté díky.

Cca po dvaceti metrech jízdy směr Želivského po zasněženém, zaledněném a hrbolatém chodníku jsem se opět zasekla, dál to nešlo, musela jsem tedy počkat, jaký pohádkový dědeček či babička se objeví tentokrát. Kupodivu se objevila opravdu pohádková babička, starší paní, která šla kousek odsud na polikliniku a ujala se mne, aniž bych jí o to musela žádat. Cestou mne pobavila tím, hopsajíce jak laňka, že jde na vyšetření kvůli osteoporóze.  Sama též okomentovala, že pro vozíčkáře musí být průjezd Prahou velmi náročný a že by se s tím mělo něco dělat. A poněvadž se jí mne zželelo, přejela svůj cíl určení a dovezla mne až na křižovatku Želivského a odtud se pak vracela zpět. Šesté díky.

Křižovatku jsem projela poměrně rychle, trochu se mi na sjezdu rozjel vozík, poněvadž jsem nebrzdila ze strachu, že to na zelenou nestihnu.

Pak jsem viděla, že už to mám do Vodafonu asi 200 metrů z kopce dolů, řekla jsem si tedy, hurá, to už zvládnu sama. Zvládla, ale chodník byl tak nakřivo, že jsem nečinila nic jiného, než že jsem srovnávala vozík na místě, abych nesjela do příkopu a dařilo se mi tak ujet jeden metr za minutu. Když jsem vyčerpaně míjela Krematorium Strašnice, musím zkonstatovat,  že jsem z toho neměla dobrý pocit.

Když jsem se konečně dostala na dohled Vodafonu, už mi chyběl pouze jeden přechod a bylo to. Ouha, na přechodu schod, po přechodu schod. Jak jsem tak rezignovaně seděla na vozíku před schodem, všimla si mne na druhé straně vozovky telefonující mladá paní, ukončila hovor a přes oba schody mne převezla. Sedmé díky.

Hurá, už mám před sebou pouze 30 m cesty ke vchodu Vodafonu, bez bariér, to už mám za pár. Nu, faktem je, že bohužel i zde byla sněhová břečka, která mi cestu velmi znesnadňovala, ale už jsem věděla, že mne nic nezastaví a i za cenu mého vysílení do cíle prostě dorazím.

Nejen, že  jsem padala vyčerpáním, ale mé kožené rukavice i má zápěstí se staly po mém cestování vozíkem pražskou MHD a po pražských komunikacích nepoužitelnými.  Nemluvě o tom, že jsem měla pražskou špínu všude, od hlavy až k patě.

Bylo po půl druhé. Cesta na vozíku mi tedy trvala 2,5 h.

Obrázek o „bezbariérovosti“ pražské MHD  si můžete udělat sami.

Nu, vážení, mám ze své cesty smíšené pocity.

Na jednu stranu překvapivě výborná spolupráce od pražských cestujících, na stranu druhou pocit totální bezmoci a nesvéprávnosti v pro vozíčkáře zcela neprůjezdné Praze.

Upřímně, bez asistenční podpory se nelze na mechanickém vozíku dostat nikam, pokud nechcete každých dvacet metrů žádat o pomoc. Aby se občané na vozíku cítili svéprávní, na což mají jako my všichni nárok, věnujme prosím pozornost jejich potřebám svobodného cestování. Především bych chtěla požádat pana  primátora a radní magistrátu Hl. m. Prahy, věnujte se svým slibům v postupném zdostupnění veřejné dopravy a pražských komunikací všem bez ohledu na stáří, postižení...