Ajťák v říši vážné hudby

Jak se "ajťák" vnořil do unikátního projektu: digitalizace archivů soudobé vážné hudby…

Autor: Bohuš Získal

Nejen díky stejnojmennému seriálu nemají ajťáci tu nejlepší pověst. Ač rozhodně nejsem čistokrevný a například podnikovou síť nakonfigurovat neumím, technické vzdělání a řada let ve firmě, která má k počítačům proklatě blízko, mne i v očích mých bližních do této skupiny řadí.
Rok jinak v neziskovce zabývající se soudobou vážnou hudbou proto v mém případě vypadá jako výlet do jiné civilizace. Asi by nebylo tak těžké hrát autistického cizince, kdyby šlo jen o péči o skrovný hardware a software. Ale já jsem do toho vlétl s daleko ambicióznějším plánem zpřístupnit poklad v podobě skvělé hudby, bohužel dosud skryté v archivu. Zní to jako úkol pro technika, ale ve skutečnosti to zasahuje mnohem hlouběji. Velmi snadno by to mohlo skončit komplikovaným webem a hromadou nástrojů a postupů, které by nikdo nechápal. A po mém odchodu by se vše pěkně vrátilo do starých kolejí. Nezbývá, než začít „od píky“.

Co je a není neziskovka…

Když se řekne neziskovka, obvykle v hlavě začnou naskakovat obrázky ze sociální sféry, jinými slovy pomoc nemohoucím, chudým, vyloučeným, zkrátka potřebným. Kultura je v tomto ohledu problematická. Sice se o její potřebnosti skoro nikdo nepře, ale nelze přeslechnout názor, že například hudba by si měla na sebe vydělat sama. Koneckonců, je to přece zábava, v zábavě lze podnikat, tak jaká pak podpora.  Kdybych si to myslel také, o Hudebním informačním středisku (HISu) bych ani neuvažoval. Navíc je tu řada činností, které s provozováním hudby přímo nejsou spojené, ale pomáhají jejímu mapování, šíření a uchovávání, a obvykle nevydělávají.

A to přesně ta „moje“ neziskovka dělá, navíc v oblasti soudobé vážné hudby, které se u nás systematicky nikdo nevěnuje. Asi jako většina našeho národa jsem žil v příjemné iluzi, že česká vážná hudba je světově uznávanou veličinou a má své místo na slunci zajištěné. Po příchodu do HISu přišlo prozření. Kvalita se neprodává sama, a pokud nikdo, zejména státní instituce, nemají jasnou koncepci podpory dané oblasti, zbývá spousta prostoru a práce pro dobrovolníky.  Hudební informační středisko tedy vydává časopisy HIS voice a Czech Music Quarterly (anglicky), pořádá každoročně festival Contempuls, účastní se práce obdobných zahraničních center a také buduje archiv, aby mělo o čem informovat. Pomáhat tento archiv rozvíjet tedy pro mne znamená pochopit potřeby všech navázaných aktivit, a také si lámat hlavu, jak informace ještě lépe nabídnout veřejnosti. Jinými slovy opustit technickou doménu a snažit se řešit obsah, komunikaci a propagaci. Teď už se asi usmíváte. Ajťák a komunikace, to jaksi nejde dohromady.  Ale vždyť mám rok jinak, čili proč to nezkusit?

Na kole s hudbou v uších

Pro dojíždění do nového působiště jsem si pořídil městské kolo, do sluchátek si pouštím nahrávky z našeho archivu a před spaním si listuji v partiturách. Ne, to trochu přeháním, tahle oblast pro mne zůstane i po roce značně neprobádanou. Ale mohu se podílet třeba na propagaci, například tím, že jako člověk nezatížený hudebním vzděláním hraji „člověka z ulice“ a spoustě věcem se aktivně divím. Snažím se také účastnit dění v neziskovce, abych pochopil styl práce, motivace a zákonitosti v oboru.  U některých věcí se mi tak možná podaří navrhnout zlepšení a využít zkušenosti z komerční firmy. A u jiných postupů naopak zjišťuji, že v daných možnostech fungují velmi dobře. A že se mohu hodně naučit.  A to i v oblasti systému pro správu archivu, tedy v oné tak technické oblasti. Ne, že bych objevil mezi muzikology nadšené programátory, kteří po nocích vyvíjejí dokonalé databáze. Mám ale unikátní příležitost pracovat na projektu, kde jsem se „zákazníky“ doslova na jedné lodi, kdykoliv mi odpovídají i na hloupé otázky a nemusím vůbec řešit obchodní stránku věci. To je vlastně sen každého ajťáka. A na podzim půjdu na festival Contempuls 5.  Zkuste to taky.