Statečnost je když...

Mám kamarády s domem v pěkné části Prahy. V tak pěkné, že to vědí i zloději. Kdykoliv rodina odcestuje, někdo jim dům vykrade. Všech tisíc zabezpečovacích zařízení je, zdá se, pobertům lhostejno. Jednou zmizí starý foťák, podruhé pár korun. Nejde o škody národohospodářského významu, ale spíš o ten nepříjemný pocit, že jim někdo dost nezvaný, hamtá v soukromí. Takže tam chodím hlídat, pokud nejsou doma.

Když jsem vartoval naposled, rozpoznal jsem nečekaně mezi tisíci zvuků, které prázdný dům vydává, když v noci chladne po letním palermu, jeden nějak jiný. Zhasnu. Vstanu. Strnu. Jakmile oči přivyknou tmě, podezření se rozbuší jistotou. Někdo chodí po terase! Dívá se dovnitř. Strachy toužím splynout se zdí, kobercem nebo sofa, aby mě neviděl. Ale pak si najednou uvědomím, že jsem tu přece kvůli opaku! Velmi příhodně leží kousek ode mě na kuchyňské lince nůž s ostřím dost dlouhým, abych jím nezvaného mohl připíchnout ke stěně jako cizopasného motýla. (Za předpokladu, že bych to dokázal. Probodnout člověka, i když je to neřád, není pro amatéra nic jednoduchého.) Ale musím pro ten žabikuch nejdřív dojít :-( . A cestou vidět, jak se ten někdo venku zkusmo opírá do dveří terasy. Seberu nůž. Jdu blíž k prosklené stěně na terasu. Žaluzie jsou kvůli kytkám roztažené. Už, už, už mě musí vidět. Kde se vzalo rčení strachy nedýchat, to nechápu. Doslova funím. On taky. Takže se z obou stran skla vytvoří zamlžené kolečko. Oba ho automatickým pohybem ve stejnou chvíli setřeme rukávem. Jsme svými absurdními odrazy v zrcadle oboustranné hrůzy. Podívám se na něj. Nebo na ni? Vidím jen kapuci a zapadlý kousek obličeje v jejím stínu. On(a) vidí asi ten nůž jak z Psycha. Snad až po minutě sebou strašně trhne a… uteče. Zbude jen mastný flek od čela na venkovní straně okenní tabulky. Jediný důkaz, že nespím.

Když to pak vyprávím majitelce domu, řekne, že jsem statečný. Statečný? Cha! Div, že jsem nemusel prát spodní prádlo. (To jí ale samo neřeknu.) Statečnost je rys charakteru, kterým bohužel neoplývám. Ale vím tohle. Ona má desetiletého syna. Ten syn zase má Aspergerův syndrom. Génius, který se ale při každém jídle zmaže tak, že je třeba jít s ním pod sprchu. Paměť má jako počítače v Silicon Valley, ale nedokáže téměř komunikovat s lidmi (pokud se nezajímají o mapy, silnice, případně řeckou abecedu). A ona s ním jde každým dnem, odráží od něj nebezpečí takového života, pokaždé znovu ho učí žít s nimi. Ona je fakt statečná.