O jednom nezdvořákovi a zcela mylném úsudku...

„Jsi hnusná, tlustá, blbá a smrdíš. A chození s tebou byla jen prdel!“ Co pošle taková slova na jazyk snad sedmnáctiletého hocha? Dle mého navíc krásou neoplývá, pod tričkem se mu rýsuje pěkný hamburgrovo-pivní polštář, inteligentní má zjevně jen telefon. A že by voněl po fialkách, to taky ne. 

Není to nenávist, co dopadá jako bacily na hlavu stejně mladé dívčiny. Baví se při tom! Stojí, ona, na kterou řve, sedí. Vagón metra je poloprázdný. Ještě tu je starší muž v bundě, tesilkách s přesným pukem, vlasy ulízlnutými dozadu a la Brežněv (včetně obočí) a aktovkou tak akorát na Rudé právo. Dívá a mračí se zle na kluka, na dívku, na mě, na všechny, protože časy, kdy mu bylo dobře, podle všeho dávno minuly.
Je to klukova potřeba ublížit. A tím ublížením někoho pobavit. On totiž stojí v hloučku vrstevníků, kteří sice nic neříkají, ale trošku ještě přeskakujícími hovězími hrdly se tomu ponižování smějí. Ona se krčí a krčí. Vím…cítím, že se modlí, aby všichni ostatní ve voze byli slepí a hluší a neviděli to exemplární ponížení. 
Nedá se říct, že by byla krásná. Možná je trochu při těle, brýle má silné a pletí ještě prokvétá puberta. Vždyť je to ale mláďátko! Budeš ovšem zírat, trapiči, až ji za pár let potkáš! Pevně doufám, že pak ti zlomí srdce. Nebo tě aspoň zpráská bičíkem ponížení, jak to teď děláš ty, jen aby ses vytáhl před kumpány. 
Kumpáni vypadnou z metra. Dívka zůstane na své straně vagónu. Z jedné strany vedle ní sedí Trapas, z druhé Pláč. Brežněv v tesilkách se zvedne a obsadí sedadlo Pláče. Čekám poučování z krizového vývoje. Ale…
„Nebreč, holka zlatá,“ chraptí a vytahuje z kapsy sněhobílý látkový kapesník. „Kecal, vždyť jsi pěkná. A teprve ještě budeš!“ Moje řeč, soudruhu. 
„Lidi jsou někdy prostě vedle. O mně si tady všichni určitě myslej, že jsem starej komouš. Vypadám tak, žejo?“ Popravdě? Jo. (Proč se dívá na mě?)
„A já při tom v padesátých seděl za podvracení republiky a v životě jsem rudou knížku neměl. A brečím snad?“ Evidentně ne. Poplácá ji po rameni. Ona už opravdu nebrečí. 
„Kapesník si nech, vrátíš mi ho, až se uvidíme příště, krásko,“ řekne a v očích a kolem rtů se mu zableskne. Úplně jinak. Tak, až se ona usměje. 
Možná fakt není komunista. Třeba jsem já stejný hlupák jako ti mlaďoši... :-(