Jak mi při fonetice pomohl Usain Bolt

Učení je mučení. Obvykle se toto gnóma vkládá do úst studentům, ale platí taky pro ty, kteří se jim snaží dostávat do hlav, kde předpokládají spoustu volného místa, nějaké ty poznatky.  Zejména u bakalářských zkoušek potom často frustrovaně zjišťuju, že z mého mimořádně zajímavého a barvitého výkladu, nezbylo studentům, ani co by se za nehýtek novorozeňátka vešlo (sic!). 

Možná je to tím, že se ke studentstvu chovám slušně. Nejlepších paměťových výsledků totiž, jak jsem zjistil, dosahují u našich mladých nadějí ti pedagogové, které studenti nesnáší, kteří je zesměšňují, dokonce jim i nadávají a neustále jim dávají najevo, jak jim nesahají ani po tu část podrážek, jíž lze na chodníku rozšlápnout kdejaké lejno. Ale dost možná to úplně pravda není a nejsem prostě bůhvíjaký učitel, i když se opravdu pokouším o kreativitu a vynalézavost, dokonce i zábavnost.  Naštěstí jsem nikdy neučil žádné důležité lingvistické discipliny, jako lexikologii, morfologii či syntax. A to je moje (a jejich) jediné štěstí.

Vlastně bylo. Protože všichni, kteří by mohli učit fonetiku, jsou buď těhotné nebo důchodci, učím ji sám. Je to krajně zodpovědná činnost,  protože tu pokořuju základní pojmy, které musejí studenti znát pak už po celou dobu studia. Na přednášce je vysvětlím a v semináři je opakujeme. Zaskočený je slabé slovo pro to, jak jsem se cítil, když jsem byl na přednášce objasnil lingvistickou mantru úzus, norma, kodifikace, a na následujícím semináři viděl i slyšel jen extrapanenský údiv, když jsem chtěl, aby mi je někdo vlastními slovy ozřejmil znovu. V jiném jsem propadl ještě větší panice, když kdosi vysekl definice přesné jako chirurgický řez, ale při doplňující otázce nedokázal už ani jednu přiřadit správnému pojmu. A pak jsem si vzpomněl, co mi nejvíc vadilo na výkladech mých pedagogů. Abstraktnost. Kdo nemá matematicko-filosfickou hlavu, potřebuje příklady. V zoufalství nejvyššího pedagogického stupně jsem se tedy uchýlil k názornému příkladu.

Jazykový úzus je jako Usain Bolt. Běží svou stovku nejvyšší možnou lidskou rychlostí. Tvoří nové a nové rekordy jako nová pojmenování. Žádný jeho rekord nezůstane dlouho stejný, mění je obrovskou dynamikou svých svalů. Každý ho má navíc rád, protože se chová jako normální člověk. Norma, to je Jarmila Kratochvílová, fenomenální půlkařka (800 m). Potřebuje rychlost kvůli dobrému času, aby aspoň trochu udržela krok se sprintujícím územ, ale i vytrvalost, aby nepřepálila začátek a zvládla trať celou. Všichni ji závazně uznáváme jako dosud platnou světovou rekordmanku, protože to je v tabulkách IAAF. A pak je tu ještě Emil Zátopek, maratonec jazyka - kodifikace. Ve srovnání se sprintery, půlkaři, či doknce steeplaři (3000 m) má tempo prachbídné. Než proběhne svých 42 a něco kilometrů, stihne na trati zestárnout. Vlastně už ve chvíli, kdy se maratonci staví na trať, je jasné, že jsou proti sprinterům či půlkařům staří. Ale zůstávají na ní zato dloooooouho a jejich tempo, uzákoněné délkou běhu, se nemění.

Studenti se tváří, že rozumí. Dokonce si to i zapsali. Mohl bych být dneska spokojený? Uvidíme. Až co se o Emilovi, Jarmile a Usainovi dovím za pár let u bakalářské zkoušky.