Když městem chodí andělé a čerti

Také chodíte dělat Mikuláše nebo čerta? Ráda bych vám napsala žážitek z našeho chozemí v maskách Andělů a čertů stalo..A možná nám  mohlo jít i o život. Čtěte dál.

Když mi bylo dvacet let, tak jsme se kamarádkami domluvily, že na Mikuláše v přestrojení za tyto pohádkové postavy. Na mě zbyla pohádková postava čerta. Opatřila jsem si paruku s rohama, dlouhý kožich s ocasem a obličej jsem si načernila živočišným uhlím. Po okolí jsme roznesly letáčky a pár dní před mikulášem se začali ozývat rodiče a domlouvat podrobnosti. Nebylo jednoduché vymyslet časový plán, jak a kam do jaké domácnosti půjdeme. Děti nás cestou zlobily. Házeli nám pod nohy petardy. Tahali mě za ocásek. Byla jsem rozzlobený čert a jedno z dětí jsem chtěla dát do pytle.

V rodinách po mě většinou chtěli, ať jsem děsný čert. Vydávala jsem vrčivý zvuk a chrastila řetězem.                              

Některé děti se bály hodně, některé vůbec. U těch jsem přitvrdila a bát se začaly.

Třešničkou na dortu byla návštěva u cikánů. K těm jsme šly neplánovaně. Doprod nám dělal tehdy můj přítel a i hlídal naše finance, které jsme si za chození vydělaly.

Doslova nás k ním domů dotáhli. Bylo to u nich divné. Byl to skoro holobyt. Omylem jsme vlezli do místnosti, kde byli dva svlečení cikáni. Něco jsme zakoktaly a rychle vycouvaly. V jiné místnosti na nás čekala rodinka s dárky pro svou holčičku. Byl to obří pytel hraček. Holčička odrecitovala básničku a my jsme pelášily domů. Rodina nám za to ani nepoděkovala, natož že by nám něco zaplatila. Měli jsme štěstí, že nás tam někdo nemajznul po hlavě.

Od té doby jsem se zařekla, že k nám domů čert chodit nesmí. Mikuláš k nám domů vždy přiletí oknem a výslužku nepozorovaně vloží do postýlek.