Ztrácíš? Tak jako stromy...

Někdy máme pocit, že ztrácíme všechno. Naději, směr, smysl. Ale stejně jako stromy shazují listí, aniž by ztratily víru v jaro, i my můžeme věřit, že přijdou lepší dny. Jen vydržet.

Někdy to tak prostě je. Přijde ráno, kdy se ti nechce vstát. Přijde večer, kdy tě tíží tíseň, a ty vlastně ani nevíš proč. Dny, kdy máš pocit, že všechno kolem tebe padá – sny, vztahy, jistoty, energie. Dny, kdy tě zaplaví myšlenka: „Ztrácím se. Všechno se mi rozpadá pod rukama.“

A přitom... možná právě tehdy se v tobě rodí něco nového.

Jedna stará japonská legenda říká, že když máš pocit, že ztrácíš všechno, vzpomeň si na stromy. Každý rok ztrácejí své listí. Bez řečí. Bez vzdoru. Bez strachu. A přesto dál stojí. Nehroutí se. Neprosí. Jen tiše čekají.

Vědí, že listí není konec. Že každá ztráta je jen předehrou něčeho nového. Možná to ještě nevidíš, možná to bolí... ale růst začíná právě v těch chvílích ticha a prázdna.

My lidé jsme na tom podobně. Ztrácíme – ať už vědomě, nebo pomalu, po kouskách. Ale možná právě tím, co mizí, se otevírá prostor pro to, co má teprve přijít. Nové začátky zřídka přicházejí do přeplněného života. Někdy musí odejít to staré, aby se zrodilo to, co jsme ještě ani netušili, že potřebujeme.

Tak pokud máš pocit, že všechno padá... postůj. Nedrž se zuby nehty. Nech listí spadnout. Protože jaro, i když ho zatím necítíš, už je na cestě.