Zemřela, když svíčka ještě hořela. A já se musel naučit žít bez ní.

Byl večer. Tichý, obyčejný. Hořela svíčka, světlo bylo měkké. A pak – ticho. To definitivní. Smrt si k nám sedla bez pozvání. A já tehdy pochopil, že žít dál není volba. Je to úkol.

Byl večer. Všude klid. Hořela svíčka – máma měla ráda to měkké světlo. Všechno působilo normálně. Ale nic už nebylo.

Nespala. Byla pryč. Jen tak. V tichu. Mezi nádechem a výdechem, který už nepřišel.

Volali jsme, třásli s ní, prosili. Ale smrt už byla hotová. Uklizená, tichá, bez velkého dramatu. Až hrozně obyčejná. Možná proto tak děsivá.

V té chvíli se mi zhroutil celý vesmír. Ne kvůli smrti samotné. Ale kvůli prázdnotě, kterou po sobě nechala.

Dlouho jsem si myslel, že pláču kvůli ní. Ale pravda byla jinde. Plakal jsem kvůli sobě. Kvůli tomu, co už nikdy nebude. Kvůli slovům, která jsem nestihl říct. Kvůli večerům, které zůstaly navždy tiché.

Smrt si ke mně sedla, když jsem byl ještě kluk. A přesto mě naučila věc, kterou jsem pochopil až po letech:

Neumírej s nimi.

Ano, bolí to. Strašně. Ano, truchlení je propast. Ale není to dno. Je to most. Přes minulost. K životu, který máš teď. I s tou jizvou.

Tihle lidé – ti, co odešli – nás formovali. Milovali. Věřili v nás. A jestli něco chtěli, tak ne naši zkázu. Chtěli naši sílu.

A tak ti říkám – klidně plač. Klidně se rozpadni. Ale pak vstaň. Protože oni by chtěli, aby ses jednou zasmál. Aby ses nadechl. Aby ses zamiloval. A žil.

Tak žij.

Až dnes večer zhasneš světlo – vzpomeň si, jak ta svíčka hořela. A řekni si: dneska žiju i za ni.