Zakážeme Vánoce a Nový rok? Kam až nás dovede dnešní pocit morální nadřazenosti

Nejde o nenávist ke zvířatům ani o ignorování problémů. Jde o něco jiného: o dobu, ve které má každý pocit, že právě jeho názor je ten jediný správný – a všichni ostatní jsou hloupí. Kam až nás tohle myšlení může dovést?

Ne, opravdu nejde o to, že by někdo neměl rád zvířata. Máme je rádi všichni. A ano, je správné mluvit o tom, že hluk petard děsí zvířata nebo že zacházení s kapry není ideální. Problém ale není v těchto tématech. Problém je v tom, jak o nich dnes mluvíme.
Dnešní doba má zvláštní rys: každý má potřebu být ten nejchytřejší, nejmorálnější a nejvíc „uvědomělý“. A kdo s ním nesouhlasí, je automaticky necitlivý, hloupý nebo zaostalý. Diskuse se vytrácí. Zůstává jen křik, nálepkování a pocit vlastní nadřazenosti.
Stačí se podívat do komentářů na sociálních sítích. Nejde o hledání řešení, ale o soutěž, kdo má čistší svědomí. Kdo ví líp, co je správné. Kdo má právo poučovat ostatní. Každý druhý člověk přesně ví, co by se mělo zakázat, zrušit nebo přepsat – a každý, kdo má jiný názor, je problém.
A tak se nabízí otázka: kam tohle směřuje?
Zakážeme Vánoce, protože se při nich jedí „nevhodné“ pokrmy?
Zakážeme Nový rok, protože se slaví hlučně?
Zakážeme tradice proto, že nejsou dokonalé?
Tradice nikdy nebyly dokonalé. Byly lidské. Byly o setkávání, radosti, emocích i chybách. A právě proto přežily desítky i stovky let. Dnes to ale vypadá, že směřujeme k době, kdy se všechno hodnotí jen podle toho, koho by to mohlo urazit a co by se dalo nejlépe zakázat.
Nejde o to problémy ignorovat. Jde o to nezaměňovat empatii s agresivním moralizováním. Nejde o to přestat přemýšlet o dopadech našich činů, ale přestat se tvářit, že jen jeden názor je správný a všechny ostatní jsou špatné.
Možná bychom se měli na chvíli zastavit a položit si jinou otázku než „kdo má pravdu“. Otázku, kam se jako společnost řítíme, pokud místo dialogu volíme útok, místo kompromisu zákaz a místo přemýšlení pocit vlastní dokonalosti.
Protože pokud v tomhle směru budeme pokračovat, může se stát, že jednou opravdu nebude co slavit. A to by byla škoda – nejen kvůli tradicím, ale hlavně kvůli nám samotným.