Všechno se jednou spojí. I když teď to vypadá jako rozsypaný LEGO.

Někdy máme pocit, že se nám život sype pod rukama. Ale právě v těch chvílích vzniká mozaika, která bude jednou dávat smysl. Možná. A nebo taky ne. Ale úsměv pomáhá!

Jednoho dne bude všechno dávat smysl. Vážně. I ten trapas v práci, i ten rozchod, i to, proč vám minulý týden spadla pára do knedlíků a dneska se sousedka přiznala, že vám je celou dobu záviděla.

Teď se možná plácáte v melancholii jako ponožka zapomenutá v bubnu pračky. Přijde vám, že svět je proti vám, a přitom jediný, kdo vám odmlouvá, je vaše vlastní nálada. A do toho ještě ten déšť, co vypadá jako když nebe brečí s vámi. Ale víte co? Usmějte se přes ty slzy. Ne proto, že všechno je skvělé. Ale protože i v téhle fázi má život smysl. Jen ho zatím nevidíte. Jako když skládáte IKEA nábytek bez návodu – nejdřív to vypadá beznadějně, ale nakonec z toho je skříň. Tedy většinou.

Věci se nedějí proti vám. Dějí se kvůli vám. Jsou to lekce, které jsme si neobjednali, ale doručili nám je expres. A jakmile pochopíte, proč přišly, možná jim i poděkujete. Nebo si z nich aspoň uděláte vtip na večírku. I to je pokrok.

Takže – když máte pocit, že se všechno vzdaluje, klidně to nechte jít. Není to jako příliv a odliv, to je takové ohrané. Je to spíš jako rohlíky v akci – jednou zmizí, ale příště jich bude zase plný regál.