Večer, co tě pomalu sežere

Mokrá silnice, ticho v autě a tísnivé vědomí, že noc dneska nepatří domovu. Jen práci, strojům a vnitřní prázdnotě, která nechce přejít.

Obloha jak vymytá houba. Šedá. Těžká. Stejná jako moje hlava.
Silnice klouže pod koly, stěrače si šeptají něco o rezignaci a vevnitř je ticho. Takové to, co nepomáhá. Takové, co bolí.

Jedeme. Do práce. Ne do snu, ani do cíle. Do směny. Do světla, které studí. Doma mezitím někdo zhasne lampičku. Děti usnou. Žena možná ještě chvíli čeká. A pak taky zhasne.
A já?
Já budu sedět u stroje, počítat hodiny, sledovat světla na stropě, která nikdy nezhasnou. A budu si přát, aby už bylo aspoň ráno. Ale ani ráno vlastně nic neřeší.

Dneska není žádný happy end. Není „drž se“. Není „to přejde“.
Je jen ta silnice. Mokrá. Nekonečná. A ten pocit, že někde hluboko uvnitř už je člověk dávno unavený, ale pořád jede. Protože musí.